Vznik polsko-litevské unie
Když roku 1370 zemřel poslední Piastovec na polském trůně, bezdětný král Kazimír III., nastoupil podle starých dohod jeho synovec, uherský král Ludvík I. z Anjou. Ludvík to v Polsku neměl jednoduché. Jednak byl cizím králem v situaci, kdy v zemi bylo hned několik domácích kandidátů – Piastovců z vedlejších větví rodu – se kterými se musel někdy i vojensky vypořádat. Navíc nebylo snadné vyrovnat se s údělem nástupce jednoho z nejúspěšnějších polských panovníků. Kazimír III. byl nejen schopný, ale také moudrý král, ne nepodobný svému současníkovi Karlovi IV. a polská historická tradice mu právem přisoudila přízvisko Veliký. Ludvík byl naproti tomu v očích polské šlechty přivandrovalec, který trvale sídlil v Uhrách a staral se jen o uherské zájmy.
Já, král Hedvika
Když roku 1382 Ludvík zemřel, aniž by po sobě zanechal mužského potomka, měla Polské království zdědit jeho nejstarší dcera Marie, uznaná již za uherskou královnu a zasnoubená toho času Zikmundovi Lucemburskému. Aby Ludvík prosadil její nárok na trůn, byl ochotný učinit polské šlechtě mnoho ústupků. Roku 1374 v košickém privilegiu šlechtě razantně snížil daně a vojenskou povinnost omezil jen na službu v rámci hranic státu, tedy při obraně země. Nakonec ale byla jeho snaha úspěšná jen částečně. Polské šlechtě se totiž už zajídala představa dalšího spojení s Uhrami. Tak byla za královnu vybrána Ludvíkova mladší dcera Jadwiga neboli Hedvika.
Hedvičin nárok na trůn však bylo třeba vybojovat. Šlechta z Malopolska stála při ní, ale například Mazovsko plně podporovalo nároky domácího uchazeče o trůn, piastovského knížete Siemovita. Velkopolská šlechta byla rozpolcená. Na jednu stranu zvažovala výhody, které by mohl Polsku přinést budoucí Mariin manžel Zikmund Lucemburský, protože jako markrabě braniborský držel území přímo sousedící s Polskem i s tradičním polským nepřítelem – Řádem německých rytířů. Na druhou stranu je ale děsily další důsledky spojení Polska a Uher a absence panovníka v zemi roztříštěné zájmy jednotlivých šlechticů a knížátek.
Hedvika v pozdějších představách
Hedvičina sestra Marie se nehodlala s případnou ztrátou Polska smířit a tím méně matka obou uherských princezen, Alžběta Bosenská, která si už brousila zuby na regentskou vládu v Uhrách i Polsku. Vyslala proto s vojskem do Polska šestnáctiletého Zikmunda Lucemburského, aby své a její nároky ubránil. Výprava ale nebyla úspěšná a tak následovalo dvouleté období sporů a vnitřní válka ve Velkopolsku. Když konečně ustal třeskot zbraní, přistoupilo se k dohodě a 16. října roku 1384 byla desetiletá Hedvika slavnostně korunována v Krakově polským králem. Ano, čtete správně, králem a ne královnou. To proto, aby se zdůraznilo, že je panovnicí ze svého vlastního práva a nikoliv jen něčí snoubenkou. V listinách tak Hedvika vystupovala v mužském rodě jako Rex Poloniae (král Polska).
Vhodný manžel
Malopolská šlechta, která tehdy v zemi reprezentovala skutečnou vládní moc, rozhodovala i o budoucím manželovi nové královny. Hned po korunovaci do Krakova přispěchal Hedvičin snoubenec Vilém Habsburský a dožadoval se naplnění starých sňatkových dohod. Byl ale polskou šlechtou urychleně odstaven a sama královna zasnoubení zrušila. V úvahu nepřipadal ani kníže Siemovit Mazovský z rodu Piastovců, který by sice vrátil do hry domácí panovnickou dynastii, ale z politického a mocenského hlediska by pro království znamenal jen naprosto zanedbatelnou pomoc. A ta byla právě teď zapotřebí. Začal se totiž opět roztahovat starý polský nepřítel, Řád německých rytířů, který obratně využíval vnitřních polských rozbrojů. Pro účinnou pomoc bylo třeba obrátit se tam, kde měli s řádem své vlastní problémy – na Litvu.
Litva zaznamenala ve 14. století za vlády schopných velkoknížat významný územní rozmach. Velká říše s sebou ale nesla i četné komplikace. Na jihovýchodě ji ohrožovali Tataři, na východě moskevská Rus a konečně na severozápadě Řád německých rytířů, který chtěl dosud pohanským Litevcům připravit stejný osud jako jejich příbuznému kmeni Prusů – vyhubení a násilné pokřesťanštění. Roku 1383 proto uspořádal další ničivou vojenskou výpravu na litevské území. Společný nepřítel dělal z Poláků a Litevců přirozené spojence. Navíc odpadly i vzájemné konflikty obou zemí, které ještě za vlády Kazimíra III. obě strany zbytečně vyčerpávaly.
Vladislav Jagellonský, Katedrála na Wawelu, druhá polovina 15. století, zdroj: Wikimedia
Problémem ovšem bylo setrvávání litevských velkoknížat u pohanských bohů. Přesto se nakonec polský sněm dohodl, že mladému litevskému velkoknížeti Jagellovi nabídku polského trůnu pošle. Podmínkou byl sňatek s Hedvikou a přijetí západního křesťanství.
Jagellonci vstupují do dějin
Jednání se protáhla na celé dva roky. Jagellovi se do přijímání kříže příliš nechtělo. Navíc zvažoval i jinou nabídku. Moskevský kníže Dmitrij Donský mu nabízel ruku své dcery, spojenectví a ortodoxní křest. Jagello váhal, ale když si uvědomil, že přijetí východního křesťanství by jej tlaku německých rytířů nezbavilo, protože by byl stále považován za kacíře a schizmatika, polskou nabídku přijal. Přijetí křtu mělo sebrat řádu vítr z plachet, pak už by nemohl do Litvy pořádat „bohulibé" výpravy obracející násilně pohany na křesťanskou víru. Spojení s Polskem navíc nabízelo i vojenskou podporu.
Na hradě v Krewě byla dne 14. srpna 1385 zpečetěna první z řady dějinných unií mezi Polskem a Litvou. Budoucí polský král Jagello se zavázal oženit se s Hedvikou a přijmout křest nejen pro sebe, ale také pro svůj lid, který slíbil vést ke křesťanské víře. Také bylo dohodnuto propuštění polských zajatců z minulých válek a odškodnění Vilémovi Habsburskému za zmařený sňatek s Hedvikou. Jagello slíbil i znovunabytí polských území ztracených v bojích s Řádem německých rytířů a „připojení svých litevských a ruských území na věčné časy ke Koruně Polského království". Tak byl položen základní kámen Polsko-litevské unie. Důležité však je, že smlouva ještě nepředpokládala personální unii obou zemí, k tomu došlo teprve po čase praxí.
Krewská unie, zdroj: Wikimedia
Jak Jagello slíbil, tak také učinil. Počátkem příštího roku se nechal v Krakovské katedrále slavnostně pokřtít, přičemž přijal nové jméno Vladislav. Krátce nato následovala svatba s Hedvikou a někdejší pohanský velkokníže mohl být slavně korunován polským králem Vladislavem II. Byl to okamžik, kdy se na jevišti evropských dějin poprvé objevila nová velká panovnická dynastie – Jagellonci.
Potíže při sjednocování
Vláda litevského panovníka v Polsku uvrhla unii s řádovým státem do stavu, který dnešek zná jako studenou válku. Pokud byla Litva, alespoň formálně uznávána jako křesťanský stát, Řád německých rytířů ztrácel smysl své existence. V prostoru Pruska a Pobaltí již nebyli žádní pohané, kteří by měli vlastní zemi a mohli by být podrobeni.
Německý řád, který na druhou stranu neměl příliš zájem na otevřeném válečném konfliktu, začal diplomatickou ofenzivu na mezinárodní scéně. Polský král a čerstvý křesťan Vladislav byl v řádových dokumentech běžně označován jako ten „který si uzurpuje titul krále Polska". Řád dokonce neuznal ani Vladislavův křest, žádal pro sebe litevskou Žmuď a hledal rozpory mezi Vladislavem a jeho litevskými příbuznými. Zkrátka dělal vše proto, aby Polsko-litevskou unii rozložil.
Vladislav se zpočátku své vlády zaměřil především na domácí problémy. Veřejně ohlásil litevským bojarům, že christianizuje Litvu a záhy založil biskupství ve Vilnu (Vilniusu). Zatímco šlechta, která přestoupila ke křesťanství, získávala značná privilegia, vůči poddaným byl Vladislav mnohem přísnější, nechal ničit pohanské bůžky a kácet posvátné háje.
V Polsku se ale jako příliš energický panovník nejevil a nechával šlechtě dostatečně volné pole působnosti. Ve své zahraniční politice sledoval zisk Červené Rusi, již pozbylo Polsko na úkor uherského království. V roce 1387 území obsadila Hedvika, zatímco se v Uherách těžce prosazoval Zikmund Lucemburský. Další expanzi polsko-litevského státu zastavila válka na Litvě.
Vzpurný Vitold
Vladislavův bratranec Vitold, je dnes pro své zásluhy v bitvě u Grunwaldu (1410) viděn div ne jako zachránce Polska před německými rytíři a věrný spojenec Vladislava Jagella. Opak je však pravdou – nebylo zřejmě nepokojnějšího a ambicióznějšího člena litevské vládnoucí dynastie Gedinimovců.
Vitold nejprve spolu se svým otcem vyvolal na Litvě tříletou vnitřní válku proti Jagellovi, aby pak uprchl do Polska a později k úhlavním litevským nepřátelům, k Řádu německých rytířů. Zde přijal katolický křest, získal do správy část řádového území na Žmudi a dokonce složil do rukou velmistra lenní slib. Pak ale došlo k dohodě mezi bratranci, Vitold se vzbouřil svým chlebodárcům, společně s Jagellem vypálil některé řádové hrady a vrátil se na Litvu. Poté se stal jedním z regionálních litevských knížat, ovládal několik měst v čele s Grodnem. Aby získal po svém strýci Volyň, přijal Vitold pravoslavný křest a vůbec mu přitom nevadilo, že byl již pokřtěn jako katolík.
Po své korunovaci na polského krále vyměnil Vladislav Jagello bažinatou Litvu za úrodné Polsko. Formálně ovšem zůstával také nejvyšším vládcem litevského velkoknížectví, kde jmenoval jako svého zástupce bratra Skirgaila. Na pozici litevského velkoknížete by se ovšem rád viděl mocichtivý Vitold, který začal na konci osmdesátých let 14. století znovu otevřeně intrikovat proti svým bratrancům. Dokonce se spolu se spiklenci pokusil vojensky obsadit Vilno. Akce ale byla předem vyzrazena a místní konspirátoři popraveni.
Vitold se ale nevzdával, opět se proti bratranci – tehdy již polskému králi – spojil s Řádem německých rytířů a rozhořela se další domácí válka na Litvě. Vitold měl přitom za zády silnou skupinu litevských bojarů, kteří nesouhlasili s rychlým pokřesťanšťováním země a s vlivem Poláků v Litvě. S řádovými rytíři obnovil starší smlouvu, ve které vyměnil jejich vojenskou pomoc za Žmuď, což potvrdila i tamější šlechta.
Nové boje na Litvě
Řád německých rytířů po předchozích zkušenostech již Vitoldovi nevěřil, proto si vyžádal řadu rukojmích, prakticky celou Vitoldovu rodinu – manželku, dceru, bratry, sestru i švagra. Litevsko-řádová koalice nicméně vznikla a vtrhla na Litvu. V jejím vojsku tehdy působilo množství dobrovolníků ze západní Evropy, včetně francouzského maršálka Jeana Le Maingre či budoucího anglického krále Jindřicha IV. (v té době ještě hraběte z Derby). Činy anglických rytířů v Canterburských povídkách vzpomenul i Geoffrey Chaucer.
Spojená vojska zaútočila na Vladislavův hrad Jurbork, avšak během obléhání zemřel velmistr řádu Konrad von Rotenstein. Od obléhání se proto upustilo a byl nařízen marš na Vilno. Ale ani zdejší obléhání nebylo úspěšné, útočníky trápilo počasí, stejně jako odchod dobrovolníků zpět na západ a nutnost zvolit na hradě v Malborku nového velmistra.
Válka pokračovala i v roce 1391. Poté, co provdal Vitold svoji dceru Žofii za Vasilije, získal mocného spojence v moskevském velkoknížeti. Vasilij v této době získal dříve litevský Novgorod. V druhé polovině roku se rozhořela opět válka na polsko-řádových hranicích. Vladislav chtěl vyměnit svého zástupce Skirgiella – Skirgailu za druhého bratra Wigunta, ale když byl Wigunt otráven, rozhodl se pro jednání s Vitoldem. Nabídl mu titul litevského velkoknížete, když ho Vitold uzná jako „nejvyššího litevského velkoknížete". Tak se Vitold stal faktickým vládcem Litvy, kdežto Vladislav nepřišel o své dědičné nároky. Ze znesvářených bratranců se opět stali spojenci proti Řádu německých rytířů a Vitold vyrazil na výpravu proti tatarské Zlaté Hordě na východě. Tehdejší kronikáři by jistě napsali, že od té doby vládl Vitold na Litvě a s polským králem žil v míru a pokoji, jako pravý bratr.
Smluvní soustátí
Vladislav Jagello se zdráhal pustit vládu nad Litvou ze svých rukou z prostého důvodu. Zatímco zde mohl vládnout jako silný, absolutní dědičný panovník, v Polsku byl jeho nárok odvozen pouze od sňatku s Hedvikou. Královnina časná smrt v roce 1399 Jagellonce znovu nutila uspořádat poměry mezi polským a litevským státem. Opět se objevily ve své nahotě staré problémy – polská šlechta by nejraději viděla Litvu jako přímou součást polského království, zatímco obyvatelé Litvy, kteří měli vlastní představy a tradice, se nemohli jen tak smířit s tím, že by byli prostě podřízeni Krakovu. Vitold si však uvědomoval výhody spojenectví s Polskem. Zvláště když jeho naděje na rozšíření státu směrem na východ vzaly za své po katastrofální porážce roku 1399 v bitvě na řece Vorskle (dnešní Ukrajina), v níž bylo jeho vojsko rozprášeno Tatary.
Polsko-litevská unie ja vlády Vladislava I. Zdroj: Wikimedia
Po aktivním vyjednávání tak Vitold vydává roku 1401 v litevském hlavním městě dokument, který do dějin vejde jako vilensko-radomská unie. Podle něj je doživotním panovníkem Litvy, ovšem s uznáním vrchní vlády polského krále Vladislava. Litevští bojaři si navíc v listině vymínili, že zvolí budoucího vládce podle svého svědomí a vědomí. Počítali samozřejmě s tím, že pokud Vladislav po 13 letech manželství s Hedvikou Anjouovnou neměl potomka, tak také zemře bezdětný a budou mít tedy volný výběr z četných Vladislavových příbuzných. Polský sněm pak znovu potvrdil Vladislavovi právo na polský trůn, Vladislav svůj nárok podpořil ještě sňatkem s vnučkou Kazimíra III. Annou Celskou. S vilensko-radomskou úmluvou vyslovila souhlas jak litevská, tak polská šlechta. Došlo tak ke smluvně garantovanému spojení dvou vedle sebe existujících států a křehká Polsko-litevská unie přečkala první a nejkritičtější období.
Literatura:
Borkowska, Urszula: Dynastia Jagiellonów w Polsce. Warszawa 2011
Kuník, František – Schwangen, Wolfgang: Teutonští rytíři od Malborku po Grunwald 1309–1410. Praha 2010
Melichar, Václav a kol.: Dějiny Polska. Praha 1975
Ruczaj, Maciej (ed.): Jagellonské dědictví. Kapitoly z dějin středovýchodní Evropy. Praha 2012
Szczur, Stanisław: Historia Polski. Średniowiecze. Warszawa 2002