České země v druhé polovině 11. století
Poslední léta vlády Břetislava I. byly ve znamení reforem. V době svého nástupu na trůn byl kníže jediným mužským Přemyslovcem, na smrtelném loži po sobě zanechával 5 dospělých synů. Břetislav tak nastolil nový nástupnický řád - seniorát (po smrti knížete měl nastoupit na trůn vždy nejstarší Přemyslovec), zároveň pro své mladší syny vytvořil úděly na Moravě. Břetislavovy reformy ve sutečnosti nepřinesly svornost mezi Přemyslovci, ale mocenský boj až do konce knížecího období (konec 12. století).
Garantem politického systému měla být šlechta. Pro 11. století známe řadu významných jednotlivců, ale jen tři rody (Munice, Těptice a Vršovce), přičemž pouze k posledně jmenovaným je více informací než jen jméno rodu.
Kromě panovníka, který se svým dvorem nebo jeho částí objíždí a “vyjídá” zemi, je páteří státní správy tzv. hradská soustava, soustava dřevohlinitých hradišť (Litoměřice, Žatec, Hradec Králové, Chrudim, Plzeň, Prácheň, Olomouc, Brno, Znojmo). Vázal k sobě vojenskou, soudní a hospodářskou moc. V podhradí hradišť vznikaly osady a konaly se trhy.
České knížectví podle Josefa Žemličky, Čechy v době knížecí
Skrz pohraniční pásma vedli mezinárodní obchodní stezky, ty byly u hranic bráněny jednoduchými opevněnými (tzv. přeseky) a posádkou. Až koncem 11. vznikala soustava pohraničních hradů.
Většina země nebyla osídlena, pokrývaly ji většinou listnaté (nejvíce bukové, dubové, lužní), lesy, jehličnaté lesy byly ve vyšších polohách, mokřady, pastviny. Obydleno bylo méně než pětina území. Osídleny byly ponejvíce dolní toky řek tj. Labe, Vltava, Ohře, Berounka, Jizera, Bílina a další. Na Moravě byly osídleny hlavně okolí úvalů.
Kromě V Čechách k roku 1050 žilo přibližně 450 000 lidí a na Moravě 230 000 lidí (celkem 680 000) a jejich počet vzrůstal. Drtivá většina obyvatel nepatřila k urozeným vrstvám, nepodílela se na správě země. I přes existenci svobodných sedláků vývoj směřuje k poddanství. V této době dožívá otroctví, váleční zajatci nejsou prodáváni do otroctví, ale přivedeni jako poddaní ke kolonizaci nových území.
Většina obyvatelstva se věnuje zemědělství, žije často v malých vesnicích a osadách. Pěstována byla pšenice a ječmen v menší míře ostatní obiloviny. Chovaly se všechny druhy dobytka, hovězí, ovce, prasata a zřejmě nejvíce drůbež. Jako pastva se využívaly lesy v okolí osídlených oblastí, což vedlo k jejich postupnému prosvětlování.
Nejpozději od Boleslava I. existuje domácí měna, stříbrné denáry. Ty jsou používány nejdříve spíše jen pro dálkový obchod, postupně se jejich používání rozšiřuje do všech oblastí, kde vytlačuje směnu zboží za zboží (nebo pláténka, která zmiňuje Ibrahim ibn Jákub).
Denár Břetislava I. (Cach 310), zdroj: Aukro
Země je oficiálně křesťanská, katolická podle západního latinského ritu, i když v 11. století ještě existuje staroslovanská liturgie (Vyšehrad, Sázavský klášter). Katolická církev je ještě velmi slabá, v zemi existuje jen několik málo klášterů (Jiřský klášter, Břevnov, Ostrov, Sázava) a kapitul (Praha, Stará Boleslav), farní kostely jsou především v hradských centrech. Síť klášterů a kostelů je výrazně zahustí až v 12. století, z velké míry soukromými fundacemi šlechty.
Katolické církev má vlastní provincii - od druhé poloviny 10. pražské biskupství, v druhé polovině 11. století je obnoveno olomoucké biskupství, které navazuje na velkomoravského předchůdce. Sídlo arcibiskupa pro české země je až ve vzdálené Mohuči. I přes institucionální slabost má česká církev několik domácích světců - sv. Václava a jeho babičku Ludmilu, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa.
Hlavně na venkově přežívá paralelně fungující pohanská slovanská víra, případně pohansko-kresťanský synkretismus. Kosmas ještě na začátku 12. století o lidu píše jako o “polopohanech”.
S církví je spojena takřka věškerá doložená kultura a vzdělanost. Číst a psát (v latině, kterou používá celá katolické Evropa) umí vlastně jen duchovní, kteří získávají vzdělání ve školách u kapitul či důležitých kostelech, za vyšším vzděláním musí na Západ (Kosmas do Lutychu). Z církevního prostředí vycházejí první literární útvary, většinou náboženského charakteru, méně letopisy a kroniky. O kultuře lidových vrstev nevíme přesně takřka nic.
Do konce knížecího období se začne zvyšovat počet obyvatel českých zemí, vznikat řada kostelů a klášterů, knížata začnou více postupovat proti pohanství. Pro začátek 12. století je doložena soukromá šlechtická držba, větší šlechtická dominia začnou vznikat až na přelomu 12. a 13. století. Politická situace bude nestabilní, o knížecí titul mezi sebou budou bojovat různé větve Přemyslovců, do českých záležitostí budou zasahovat římskoněmečtí králové. Cílem panovníků bude královský titul a zavedení primogenitury (to se podaří definitovně až na počátku 13. století) a povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (to se stane až v roce 1344).