Daně

Jan Škvrňák
Středověký život a kultura
Středověký člověk musel platit celou řadu dávek, z nichž jen část by z dnešního pohledu šla označit jako přímé nebo nepřímé daně - ve vrcholném středověku nepravidelnou berni, po celou dobu různá cla a mýta. Vedle toho musel odvádět církvi desátky a své vrchnosti takzvaný úrok. Přesto se nezdá, že by toto zatížení přesáhlo pětinu či čtvrtinu příjmů.

Raný středověk - daň z míru, zemská břemena

To, co bychom dnes nazvali daňovým zatížením v raném středověku se odvíjelo od právního postavení plátce. Pro knížecí dobu existuje poměrně významná skupina svobodných obyvatel země (v pramenech jako liberi – svobodní, heredes – dědici, nebo zřejmě i rustici – rolníci), která mohla volně disponovat se svojí půdou a zřejmě i v rámci svých komunit rozhodovat drobnější soudní spory, jinak ovšem její členové byli podřízeni knížecí (hradské) správě. Tato zpočátku zřejmě dominující skupina na českém venkově platila zřejmě jednou ročně v hotovosti tzv. „daň (z) míru" (tributum pacis, ale i collecta nebo census annualis). Mírem se rozumí spíše praslovanský „mir" (dodnes v ruštině také ve významu svět) – obecné fungování společnosti, její vnitřní a vnější bezpečnost.1

Denár Břetislava I. Cach 317. Zdroj: Aukro.cz

Zároveň existuje další skupina obyvatelstva, nevolníci (ale i otroci), lidé závislí na přímé vrchnosti – církvi, šlechtě nebo i panovníkovi. Část závislých knížecích řemeslníků odevzdávala některé své výrobky (štíty, vytěžené železo), určitě se odevzdávaly i naturálie, velmi často se objevuje med, pochopitelné je také obilí.

Vedle toho se mluví také o zemských či veřejných břemenech, které byly původně uvaleny zřejmě na všechno obyvatelstvo. I zde je termín novodobý, latinské prameny jednotnou terminologii nevykazují, hovoří například o negotia terrae (což jsou zemská břemena), ale i exactio, exactiones, munera nebo omnis lex provincialis (všechna zemská práva), později i český termín roboty. Jedná se o různé služby, naturální i peněžní dávky.

V první řadě se mezi ně počítala vojenská povinnost (expeditio), u které se předpokládá, že se netýkala všech, ale například každý desátý muž měl být vybaven do boje ostatními devíti. Část svobodných zřejmě přímo bojovala, zbytek povinností se snad týkal logistiky a pod. Další povinností byla stráž (objevuje se i v češtině jako ztrasa či ztras); zde se jednalo o hlídání cest (viam custodire), zemských bran nebo hradů/hradišť (custodia murorum).

Další břemena lze nazvat stavebními – patřily k nim stavby a opravy hradů (castrorum re/edificatione), hloubení příkopů (fosatorum cavatione), stavby mostů (urbem aut pontem reparantibus), opravy rybníků. Velmi nerad se panovník vzdával stavby hraničního lehkého opevnění - přeseky.

Jiné služby se týkají panovnické družiny nebo vojska. Noclehem (lat. pernoctatio) se rozumí povinnost ubytovat knížecí nebo královskou družinu, šlechta si na klášterech často vymáhala i různá pohostinství, poklony (poclona, oblatione). Podobně se objevuje ne zcela jasný próvod a póvod, což je zřejmě doprovod v neznámém terénu nebo i zapůjčení vozů,2 ve třech případech listiny znají „pojízdu" (pogezda), snad šlo o povinnost hostit zemské úředníky při cestě - náhradu nebo variantu noclehu.

Ne zcela jasná je dávka osep - zřejmě vymlácené obilí. Pod českým názvem „nářez" se objevuje dávka vepřového (ale asi i hovězího nebo skopového masa).

Lid byl zatížen i nepřímými dáněmi – cly na hranicích a mýtem ve vnitrozemí. Odtud zřejmě pocházejí pojmy jako chomoutné (homutne), otročí, hrnečné. Určité poplatky byly odváděny i z trhů, tržné (trisne). Dalším možným ziskem pro fiskus bylo soudnictví, kde řadu přečinů a zločinů bylo možné vyřešit různě vysokou pokutou, a to včetně vraždy či zabití, kde se mluví o hlavě, tedy příhlavních penězích (pecunia capitale)

Tyto daně a dávky byl vymáhány, vybírány a kontrolovány aparátem hradské soustavy. Podobně tomu bylo i v případě biskupského desátku, který knížecí výběrčí následně předávali biskupovi. Jinak poddaní platili, alespoň v podobě obilí, desátek svému faráři. K tomu se později přidala poměrně mírný peněžní poplatek z komínů (podýmné).

Už v průběhu 12. století a první poloviny století 13. většina církevních institucí získává tzv. imunity, které je a jejich poddané vyjímají ze soudní pravomoci ústředních nebo místních orgánů a především v této souvislosti je zbavují zemských břemen.3 Zda byly ve stejné době stejně ze zemských břemen vyňaty i statky světských feudálů, prameny neříkají.

K přelomu 12. a 13. století se mení povaha české a moravské společnosti. Postupně mizí svobodní, z menší části se stane nižší šlechta, větší část splývá s nevolníky v poddané. Mizí veřejnoprávní vztah svobodný-stát, nahrazený soukromým vztahem vrchnost-poddaný.

Vrcholný středověk – berně

Zanikající mírovou daň poněkud nahradila berně (berna, collecta), ale jen v pozici nejdůležitější daně, a to dvou podobách, jako obecná a zvláštní. Její původ není přiliš jasný, o mimořádné dani mluví kronikář Jarloch k roku 1179. Daňové zatížení se objevuje v zakládací listině města Uničova v roce 1223. Zcela jistě se berně rozšířila v druhé polovině 13. století.4

Berně zvláštní neboli královská či komorní se týkala královských přímých majetků – platila ji královská města a kláštery. Periodicita i výše výběru záležela na panovníkovi, objevuje se také řada privilegií, která pro jednotlivé subjekty ruší nebo snižují vybíranou částku. V zásadě ale platí, že se vybírala takřka každoročně – alespoň na přelomu 14. a 15. věku ve třech temínech: na Hromnice (2. únor), sv. Jiří (24. duben) a sv. Martina (11. listopadu). Výše této berně je známa z počátku 15. století, nejvíce odváděla Čáslav (220 kop), následovaná Budějovicemi, Litoměřicemi a Plzní (200 kop), přičemž západočeská metropole do roku 1406 platila 260 kop. Nejméně z českých měst platily Vodňany, pouhých 30 kop grošů. Oproti tomu dvě největší moravská města, Brno a Olomouc, musela zaplatit každé 600 kop. Ve stejné době nejvíce zatížené kláštery v Chotěšově, Pohledu a johanité v Praze musely složit 330 kop, následovány Břevnovem a Kladruby (300 kop). Nejméně platil nový klášter v Klášterní Skalici (20 kop), řada klášterů ale ve výčtu chybí.5

Berně obecná neboli zemská byla také mimořádná a nepravidelná daň, kterou platili pouze poddaní, nikoliv šlechta a duchovenstvo a jejich služebníci. Jan Lucemburský ve svých kapitulačních diplomech slibuje, že nebude obecnou berni vybírat jindy než v případě korunovace své nebo své královny nebo sňatku svých dcer (na Moravě i synů). Už ve 20. letech 14. století se však berně vybírá i v dalších případech a zdá se, že pro výběr berně byl v jiných než uvedených případech nutný souhlas šlechty na zemském sněmu. Právě k roku 1310 je známa i výše berně – 16 grošů z lánu, nerozděleného popluží nebo mlýnu, 4 groše z řemesla nebo hospody.

Pražský groš Václava II., poč. 14. st., Zdroj: WmC

Další podrobnosti jsou známy až z poslední čtvrtiny 14. století - obecná berně se v Čechách vybírala podle krajů (Kouřimsko, Plzeňsko, Rakovnicko, Chrudimsko, Litoměřicko, Hradecko, Prácheňsko, Boleslavsko, Slánsko, Žatecko, Čáslavsko a Bechyňsko). V této době výběr berně už zcela určitě povoluje zemský sněm, následně panovník určí pro jednotlivé kraje výběrčí, tzv. berníky, z místního panstva a rytířů, které doplní berní písař a místní měšťan. Berníci se mají dostavit se svými koňmi a služebníky včetně písaře, který vyhotovuje soukromý rejstřík každého berníka. Berníci posléze vybírají zemskou berni od jednotlivých vrchností, nikoliv přímo od jejich poddaných - peníze ovšem přijímají písař s měšťanem, kteří příjmy zapisují do nového berního rejstříku. Podkladem pro berni je registr předchozí berně. Po samotném výběru musí berníci předat vybranou částku králem určené osobě na určeném místě. Výběr ale nedělají nezištně, mají garantovaných 20 grošů denně a k tomu také podíly z výběru (tzv. výmazné, zámazné). Kamil Krofta předpokládá, že náklady na výběr berně (přijmy berníků) mohly být až pětina výběru samotné berně.

Berna se zcela jistě vybírala i po nástupu Václava IV. Z roku 1379 se zachoval jak registr pražského arcibiskupství o výběru berně ze svých statků (vybíral je arcibiskupský notář Jindřich a měšťan Henzlín z Humpolce), ale také i soukromý berní rejstřík z Plzeňského kraj jednoho z berníků, knížete Jindřicha Břežského. Oproti počátku století se vybírá více – 32 grošů z lánu, u mlýnu za každě velké kolo 32 grošů (stejně jako za starou hospodu), za malé kolo grošů 16. Z dvora i z pastviny se platilo 12 grošů, za dům bez polí stejně jako z podsedka 4 groše. Berně se neplatila z opuštěných vesnic nebo shořelých stavení, často se odpouštěla chudým, vdovám a sirotkům, což Josef Emler v polovině 19. století komentuje „v čem by si ti, jichž se věc týká, za našich dnů dobrý příklad vzíti mohli."6

Feudální renta, úrok

Poddaného kromě nepravidelné berně čekala také pravidelná částka, kterou odevzdával své vrchnosti. Zatímco berně měla jasná pravidla, danila všude stejnou taxou, u tzv. úroku, poddanské dávky nebo feudální renty, se zdá, že tento poplatek byl poměrný a závisel nejenom na velikosti pole, ale i jeho bonitě. Stručně řečeno, platy vrchnosti mohly být velmi různorodé i v rámci jedné vesnice, stejně jako poměr hotovosti a robot nebo termínů, kdy se platilo – nejčastěji dvakrát ročně na jaře na sv. Jiří (24. dubna) a na podzim na sv. Havla (16. říjen), objevuje se ale i více termínů v jiných časech (Letnice, sv. Václav, sv. Martin).

Plánované zatížení budoucích poddaných ukazují smlouvy mezi kolonizačním lokátorem nové vesnice a jeho vrchností. Tak v roce 1273 opat Budiš pověřil rychtáře ze Štěpánova u Olomouce a jeho syny, aby na ploše 50 lánů vysadili novou ves, také Štěpánov (Horní Štěpánov) podle práva města Uničov. Lokátor a budoucí rychtář v novém Štěpánově měl dostat 3 svobodné lány (a navíc každý desátý, pokud by kolonizoval více než 50 lánů), dále mlýn, krčmu, kováře, pekaře, ševce a řezníka (masnou lavici) a třetinu ze soudních pokut. Noví osadníci, částečně snad přicházející z Olomoucka, po nejmenované lhůtě měli povinnost platit z lánu čtvrt hřivny stříbra, džber pšenice a žita, dva džbery a 3 pocty: na Vánoce 4 kuřata, na Velikonoce 40 vajec a na Letnice 3 sýry, mimo to ještě žnutí obilí nebo 20 denárů. Seznam povinností uzavíraly platy a služby olomouckému biskupovi (6 denárů jako desátek a 6 denárů na opravy mostů u Olomouce) a českému králi (poskytnutí koně během tažení)7

Jednu z prvních přesnějších informací o naturálních dávkách poskytuje listina Řádu německých rytířů z roku 1299, která popisuje převzetí deblínského panství – z 16 vesnic panství ročně rytíři získávali 500 kuřat a 500 sýrů.8 O pobírání feudální renty informuje pro vrcholný a pozdní středověk řada šlechtických i církevních urbářů. Z poloviny 14. století pochází zlomek urbáře pohledského kláštera. U dvou vesnic (Dlouhé Vsi a Cibotína) popisuje jednotlivé plátce a jejich závazky. V Dlouhé Vsi žilo 24 platících poddaných, kteří drželi nejméně 29,75 lánu přičemž měli platit průměrně 12 grošů a 2 kuřata z lánu. Celkem vrchnost této vesnice získala více než 6 kop a 66 kuřat. V Cibotíně se kuřata neodváděla, z lánu se platilo namísto toho 16 grošů. Kvůli zlomkovitosti nevíme, zda šlo o dávku odváděnou půlročně nebo v jiné periodě. Zde bylo 19 plátců a mlýn (platil 36 grošů), rychtář měl dva svobodné lány. Poplatných lánů se v Cibotíně nacházelo 20,5 a vrchnosti přinesly zhruba 5 kop grošů.9

Kunčina Ves ve východní části Vysočiny měla v roce 1412 osm lánů. Vlastník každého z nich platil vrchnosti 1 kopu ročně plus 3 groše za „žen" (tedy místo roboty na poli) a groš ze sýra. Každý lán měl dávat ještě 6 slepic v hodnotě 3 grošů a 20 vajec v hodnotě 3 parvů. Nevíme ovšem, zda se poddanské dávky platily najednou nebo vícekrát ročně a v jakých termínech.10

Z hornaté a kolonizační Vysočiny do dlouho osídlených úvalů nás zavádí urbář Břevnovského kláštera z roku 1406, který je, jak počtem plateb i jejich výší mnohotvárnější. V městečku Rajhrad měli poddaní povinnost platit z lánu na sv. Havla 13 grošů, 4 groše namísto sýru, 1 groš jako podýmné, 6 grošů na víno markraběti. Kromě toho měli povinnost poskytnout 3 žence a 3 kuřata. Kompozice plateb ostatních vesnic byla jiná. V Holasicích se platilo na sv. Václava, kromě toho poddaní museli odvádět pšenici a 3x ročně soudní poplatek 1 groš (Epifanie, sv. Václav a sv. Havel). V Opatovicích se jeden ze soudních poplatků (také groš) platil na sv. Jiří, z lánu se platily 2 groše jako náhrada za dopravu do Rajhradu. V Rajhradicích byl nejnižší přímý poplatek z lánu (9,5 groše), obyvatelé museli každoročně dodávat 4 kuřata (jedno na Vánoce), na Velikonoce a po sv. Jiří ještě 16 vajec. Vysoké poplatky byly v Dunajicích, kde místní odváděli dvakrát ročně, v dubnu a říjnu 24 grošů. Vůbec nejvyšší poměrný příjem byl v Ostrovačicích, kde se z lánu platilo bez 4 parvů 104 grošů ročně, v svatováclavském termínu. Část naturálního desátku připadla místnímu faráři, příjmy z ostatních vesnic domu v Rajhradě.11

Zatímco v raném středověku dominovaly zřejmě platby v naturáliích, od vrcholného v hotovosti, v pohusitském období se postupně začínalo (s rozvojem velkostatku) zvyšovat zatížení robotou- až na několik dní v týdnu v 18. století.

Diskuse: Životní úroveň ve středověku, Ceny ve středověku

  1. Kamil Krofta: Staročeská daň míru. In: Sborník statej posvjaščennych Pavlu Nikolajeviču Miljukovu. Praha 1929, s. 155–192. Dušan Třeštík: Mír a dobrý rok: státní ideologie raného přemyslovského státu mezi křesťanstvím a „pohanstvím". Folia Historica Bohemica 12, 1988, s. 23–45 ↩︎

  2. David Kalhous: Przewod, powóz, prowod… a paraveredus? K otázce údajné služebné organizace a veřejných služebností a jejich původu. PRO PANA profesora Libora JANA k životnímu jubileu, red. B. Chocholáč, J. Malíř, L. Reitinger, M. Wihoda, Brno 2020, s. 122-129. ↩︎

  3. Václav Vaněček: Studie o imunitě duchovních statků v Čechách do polovice 14. století. [pokus o věcný rozbor imunitních textů]. Praha 1928. ↩︎

  4. Kamil Krofta: Začátky české berně, Praha 1931 http://www.klub-augusta-sedlacka.cz/Krofta-Za%C4%8D%C3%A1tky_%C4%8Desk%C3%A9_bern%C4%9B2.pdf ↩︎

  5. Tomáš Borovský: Zvláštní berně v českém středověku. Dějiny a současnost, 2002, č. 2, s. 8–14. ↩︎

  6. Josef Emler: Něco o bernictví českém v dobách starších. Památky archaeologické a místopisné, 1868, roč. 8, č. 1, s. 19-36. ↩︎

  7. CDB V/2, č. 710, s. 357-358 ↩︎

  8. Libor JAN, Neznámá listina na deblínské panství, ČMM 114/1, 1995, s. 3-24. ↩︎

  9. Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. K vydáni upravil Josef Emler, Praha 1881, s. 20-22. ↩︎

  10. LCS II, s. 333. ↩︎

  11. Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. K vydáni upravil Josef Emler, Praha 1881, s. 151-218. ↩︎