Vláda Jana Lucemburského I. (1310-1320)

Jan Škvrňák
Po nástupu na český trůn se mladý Jan potýkal především s českou šlechtou. Vyrostlý ve francouzském prostředí věřil, že bude nezpochybnitelná hlava království a šlechta mu bude poslušna. Naopak sebevědomá šlechta po výběru několika králů usilovala, aby byla oním krkem, který hlavou království otáčí. Kromě konfliktu panovníka se šlechtou první dekádu vlády Jana Lucemburského také provázel souboj o titul římského krále.

Předchozí události: Nástup Lucemburků na český trůn

Jablkem sváru mezi vládcem a jeho pány bylo tedy v obecné rovině pojetí královské moci, v konkrétní šlechta požadovala, aby mladý král nahradil své cizí rádce (arcibiskup Petr z Aspeltu, hrabě Bertold z Hennebergu, Walther z Castellu, Filip z Falkenštejna) českými šlechtici. Panovník toto slíbil ve svých volebních kapitulacích, zlistinil pro Čechy i Moravu zvlášť v tzv. Inauguračních diplomech, ale k dodržení slibů se neměl.

Přitom počátek vlády Jana Lucemburského se vyvíjel poměrně příznivě. Byl přijat většinou české šlechty, duchovenstva i měst, v únoru 1311 byl i s chotí Eliškou korunován. Mezinárodní postavení dynastie Lucemburků bylo také na vzestupu, když jeho otec Jindřich VII. nastoupil ke konci roku 1310 cestu za císařskou korunou. Jan se stal jeho zástupcem, říšským vikářem, pro země na sever od Alp. Tato funkce mu umožnila získat dobrou vyjednavací pozici pro vykupování a ziskávání zastavených královských statků - v dubnu 1311 se v Chebu sešel s míšeňským markrabětem Fridrichem Pokousaným, od něhož získal Louny, i rakouským vévodou Fridrichem Sličným, který se vzdal zastavené Moravy s výjimkou Znojma, Pohořelic a Podivína. Další zástavu získal český panovník během cesty na Moravu v létě, kdy Boleslavu III. Břežskému slibuje vyplatil dlužné věno a Piastovec se vzdává Opavska.

Opavsko se nedostává zpět do rukou nemanželské větve Přemyslovců, Mikuláše I. ale Jan Lucemburský si ho ponechá až do roku 1318. To se zřejmě stalo příčinou vojenského tažení na Moravu následujícího roku. Ačkoliv Zbraslavská kronika uvádí důvod loupeživou činnost Friduše z Linavy, Jimrama ze Sádku a Artleba z Boskovic, tak odpor vůči panovníkovi byl šiřší. Královské vojsko dobyje hrad Sádek, zničí tvrze Račice a Drahans (snad Starý Plumlov). Věrnost králi neslibují jenom držitelé dobytých fortifikací, ale i stejnojmenný syn Mikuláše I. Opavského a někteří šlechtici z jeho okolí a také bratři z Brandýsa nad Orlicí. Tresty jsou pro urozené vzbouřence zřejmě mírné, pouze Hartleb z Boskovic je na rok vyhnán ze země.1

Ve stejné době vrcholila moc Janova otce Jindřicha. V létě 1312 dorazil do Říma a nechal se korunovat římským císařem. Záhy začaly problémy, jmenovitě koalice papeže Klimenta V., francouzského krále Filipa IV. a jeho vzdáleného příbuzného Roberta Neapolského. V lednu 1313 na říšském sněmu v Norimberku císařův syn Jan vyzval k válečnému tažení do Itálie, v polovině srpna vyrazil z Prahy na shromaždiště říšských vojsk u Curychu. Někde po cestě se dozvěděl špatnou zprávu. 24. srpna 1313 u Pisy zemřel jeho otec Jindřich VII., římský císař a lucemburský hrabě.

Z tažení do Itálie sešlo a před kurfiřty (jím byl Jan Lucemburský jako český král) stála otázka, kdo se stane nástupcem zesnulého Lucemburka. Český král místo na jih zamířil na západ, na přelomu let 1313 a 1314 přebíral vládu v lucemburském hrabství. Především ale jednal - stal se jedním z kandidátů na římského krále. Počítat mohl se svým hlasem, hlasem mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a svého strýce Balduina, který v té době arcibiskupem v Trevíru. Tři ze sedmi kurfiřtských hlasů ale nestačily, když ostatní volitelé poukazovali na Janovo mládí, tehdy sedmnáct let. V průběhu roku 1314 se přízeň kurfiřtů začínala přelévat na stranu jiného syna římského krále, Fridricha Habsburského. Lucemburská strana nakonec našla řešení, jak zabránit triumfu habsburské diplomacie. Vybrala jiného kandidáta, bavorského vévodu Ludvíka z rodu Wittelsbachů. A nebylo to zadarmo, český král získal peníze, zástavu říšského Chebska a slib pomoci získat tři jihomoravská města zastavená Habsburkům.

V říjnu před hradbami volebního místa Frankfurtu nad Mohanem došlo k dvojí volbě, přičemž obě vzbuzovaly pochyby o správnosti. 19. října 1314 byl hlasy kolínského arcibiskupa, rýnského falckraběte, saského vévody a “českého krále” Jindřicha Korutanského zvolen římským králem rakouský vévoda Fridrich. Druhá strana volila Ludvíka Bavora o den později - Wittelsbach mohl počítat s hlasy mohučského a trevírského arcibiskupa, českého krále a braniborského markraběte. Pochybný byl pátý hlas, Jana II. Sasko-lauenburského. Následně proběhly i dvojí korunovace - Fridricha správnou korunou, správným arcibiskupem (kolínský) na nesprávném místě (Bonn) a Ludvíka nesprávnou korunou, nesprávným arcibiskupem (mohučský) na správném místě (Cáchy). Bylo jasné, že vypukla válka, k měření sil mělo dojít ale až po skončení zimy.

Náhrobník Petra z Aspletu v Mohučské katedrále. Arcibiskup jako koronátor tří králů - Jana Lucemburského, Jindřicha VII. a Ludvíka Bavora. Zdroj: Wikimedia Commons.

Klidná nebyla ani situace v samotném české království. Nobilita se stále dožadovala odchodu cizích rádců. Pomoc a účast šlechty Jan potřeboval zjara 1315, když se chystal vytáhnout proti spojenci Fridricha Habsburského Matúši Čákovi, který obsadil hrady na východní Moravě. Král tedy musel dodržet své sliby. Českým zemským správcem se během tažení stal biskup Jan IV. z Dražic, moravským namísto Walthera z Castellu Jan z Vartenberka. Tažení bylo vcelku úspěšné, uherský magnát se stáhl z Moravy.

Jan Lucemburský podle Gelnhausenova kodexu, začátek 15. století, fol. 49v

Česká šlechtická obec nebyla jednolitá, záhy po nástupu Lucemburků na český trůn zde vznikají dvě šlechtické koterie, které se seskupí kolem dvou rivalizujících královen. Silnější byla strana kolem dvojnásobné vdovy Elišky Rejčky. V jejím čele stál pozdější královnin milenec Jindřich z Lipé, další mocní Ronovci jako Lichtenburkové, dále Vartenberkové nebo Landštejnové. Hlavou strany aktuální královny Elišky Přemyslovny byl Vilém Zajíc z Valdeka, podporován pány ze Strakonic. Poněkud stranou stál lavírující mocný Vítkovec Petr z Rožmberka. Nejvyšší zemský komorník se nakonec také svázal s královnou-vdovou, v roce 1316 si vzal za ženu Violu Těšínskou.

Eliška Přemyslovna v triforiu Svatovítské katedrály, Zdroj obrázku: Wikimedia Commons

K vyhrocení nepřítelství obou skupin došlo v říjnu 1315, na konci měsíce byl Janem Lucemburským za zradu zajat Jindřich z Lipé a uvězněn na hradě Týřov. Podkomořský úřad získal jeho nepřítel a zřejmě inspirátor intriky - Vilém Zajíc z Valdeka. Ronovská strana začala požadovat propuštění svého lídra, shromáždila vojsko a obsadila biskupský Český Brod se záměrem vytáhnout na Kutnou Horu. Došlo k bojům při kterých padl Jan z Vartenberka, nicméně v atmosféře schylujícího se konfliktu mezi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem Sličným dostalo přednost jednání. V dubnu 1316 byl Jindřich z Lipé propuštěn.

Král, který se 14. května 1316 dočkal svého dědice, Václava, později Karla, v zemi příliš dlouho nezůstal. V polovině srpna se vydal do Říše, v očekávání války o římský trůn. K zásadnímu střetu tento rok ještě nedošlo.

Šilink Ludvíka Bavora, Cáchy 1314-1347, zdroj: ma-shops.co.uk

V roce 1317 začíná hladomor a šlechtická válka. Nevyřešil ji ani odchod Patra z Aspeltu ani pokus biskupa Jana z Dražic. V neklidné době se královna s následníkem a dvěma dcerami uchyluje na svůj hrad Loket. Drobná válka přerůstá na konci roku k odporu většiny českých pánů vůči svému panovníkovi a v zásadě k vyslovené zradě. 27. prosince 1317 se české panstvo (jak strana Jindřicha z Lipé, tak i Viléma z Valdeka a Petr z Rožmberka) sejde ve Vídni a uzavře spojenectví proti Janu Lucemburského. O několik dní později rakouský vévoda Fridrich také slíbí Jindřichu Korutanskému pomoc v návratu na český královský trůn.

Vzpoura domácí nobility proti panovníkovi už v tento okamžik přesahuje vnitřní konflikt českého království a nebezpečně narušuje zájmy Ludvíka Bavora. Wittelsbach se proto v březnu 1318 sejde v Chebu s českým králem a jako prostředník sjedná o měsíc později v Domažlicích smír mezi králem a panstvem. Lucemburk v tzv. Domažlických úmluvách rezignoval na silnou panovnickou vládu. Domažlickým smírem uznal nároky šlechty na správu země. Skončila tak doba zmatků a vnitřních bojů. Uklidnění symbolizovaly i majetkové přesuny - Eliška Rejčka se vzdala východočeských věnných měst a přesunula se do Brna. Podobně její milenec Jindřich vyměnil s králem Žitavsko za panství na Moravě. Konečně, král se také vzdal Opavska, které jako léno v létě dostává Mikuláš II.

Jan Lucemburský postupuje Jindřichovi z Lipé městečko Hostěradice a ves Míšovice výměnou za město Žitavu, Žitavsko a hrady Ronov, Ojvín a Schönbach. 3. 9. 1319. Archiv český, č. 88.

I přes uklidnění situace neshody nadále zůstávaly i mezi panovnickým párem. Jan podezříval královnu, že se chce s pomocí syna Karla ujmout samostatné vlády. Na rady svých rádců se v únoru 1319 Jan Lucemburský zmocnil na Lokti svých dětí, prvorozeného syna nechal uvěznit. Ve stejném roce proti panovníkovi povstane pražský patriciát, kterého se zastane Vilém Zajíc. K dobývání Prahy nakonec nedojde, když smír Zajícových oddílů s královským vojskem dojedná Petr z Rožmberka a Vilém později umírá. Eliška Přemyslovna se stahuje do Mělníka, kralevic Václav zůstává uvězněn na Křivoklátě.

Hrad Křivoklát, současná podoba, foto autor

Události následujících let, kdy Jan Lucemburský se vzdá ambicí v domácí politice a vrhne se hlavně na mezinárodní pole, předznamenává léto roku 1319. V srpnu vymírají braniborští Askánci a okolní vládci se pokusí urvat svůj díl. Český král vytáhne do obojí Lužice, podaří se mu zabrat pouze kdysi české Budyšínsko. Ke konfliktu s Jindřichem Javorským nakonec nedojde. Lucemburk se s Piastovcem dohodne na rozdělení Horní Lužice, Jindřich si udrží Zhořelecko a od Jana získá doživotně Žitavsko.

Jan Lucemburský následně svěřil správu země Jindřichu z Lipé a na konci roku 1319 jak píše kronikář v českém překladu: “Jan, král Český, z Prahy s několika málo [muži] vyšed k Lucemburku na cestu se dal, kde průběhem toho roku zůstávaje s biskupy Remešským a Lutyšským a s jinými knížaty, hrabaty a sousedy mezitím mnoho bitev svedl.

Použitá literatura:

Lenka Bobková: Jan Lucemburský - Otec slavného syna. Praha: Vyšehrad, 2018.

Lenka Bobková: Velké dějiny zemí Koruny české IV.a: 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. Velké dějiny zemí Koruny české - diskuse.

Jaroslav Čechura: České země v letech 1310 – 1378 I. Praha: Libri, 1999.

Václav Chaloupecký: Inaugurační diplomy krále Jana z roku 1310 a 1311. Český časopis historický 50, č. 1, díl 2, 1949, s. 69-102. 

Wojciech Iwańczak: Jan Luksemburski. Dzieje burzliwego żywota i bohaterskiej śmierci króla Czech i hrabiego Luksemburga w 21 odsłonach. Warszawa: PIW, 2012. Recenze knihy

Božena Kopičková: Eliška Přemyslovna: Královna česká. Praha: Vyšehrad, 2008.

Diskuse: Jan Lucemburský, Eliška Přemyslovna, Jindřich z Lipé, Vilém Zajíc z Valdeka, Lucembursko před a po Janovi.


  1. A záhy po návratu už působí v úřadu moravského číšníka. ↩︎