Vzestup a pád slezských Piastovců ve 12. a 13. století
Zatímco mladší Měšek je doložen jako žák klášterní školy benediktinského Michaelsbergu u Bamberku, starší syn knížete, Boleslav, prožil zajímavé osudy spjaté s císařskou politikou. Jako první Piastovec se zřejmě zúčastnil kruciáty, II. křížové výpravy s císařem Konrádem III., která skončila neúspěchem. Po Konrádově smrti působí ve službách krále Fridricha Rudovouse. Tento Štauf měl na svém dvoře více vyhnaných členů středoevropských dynastí a proti okolním vládcům na tuto kartu dokázal hrát. S Fridrichem se Boleslav vydává na jeho římskou jízdu – Fridrich se tak stává v roce 1155 císařem. Nevíme, zda se táhl s císařem do Polska v srpnu 1157, tato výprava měla za cíl dosadit Boleslavova otce zpět na polský trůn. To se ale nezdařilo. Ostatní Piastovci se s císařem dohodli a za cenu lenního holdu a tributu si své zisky uhájili. Poté začal císař válčit proti lombardským městům. Před hradbami Milána se vyznamenali nejenom čeští bojovníci vedení svým (nyní už) králem Vladislavem, ale také Boleslav Vysoký takřka starozákonním skutkem. Hrozný milánský rytíř mel vyzývat k boji císařské, ale nikdo obrovu nabídku nepřijal. Až tento Piastovec. V souboji na koních zasadil rytíři z Milána ránu, která vedla k jeho smrti.
Možná po vyjednávání císaře s vrchním polským knížetem Boleslavem Kadeřavým se k podzimu 1163 oba bratři vracejí zpátky do Slezska a získávají ho s výjimkou nejdůležitějších hradů (Vratislav, Hlohov aj.). Některými historiky je toto datum považováno za počátek přináležitosti Slezska do římskoněmecké Říše. To vede k bojům proti Kadeřavému, které nakonec jsou pro bratry úspěšné.
Zpočátku oba bratři Boleslav Vysoký i Měšek vládnou Slezsku společně, ale na přelomu 60. a 70. let 12. století se o svoji část přihlásil Měšek a Boleslavův syn Jaroslav. Ve shodě s Boleslavem Kadeřavým (strýc Boleslava Vysokého a Měška) byl jimi Boleslav vyhnán. Uchýlil se, jak jinak, k císaři a bez velkých problémů získal jeho podporu. V říjnu 1172 znovu Barbarossa zaútočil na Polsko. Kadeřavý s bratrem Měškem Starým císaři museli zaplatit 8000 hřiven stříbra. Boleslav Vysoký se vrátil do Slezska a dochází k typickému jevu polské středověké historie – dělení země. Měšek získává Ratiboř a Jaroslav Opoli. Slezsko se tehdy rozpadlo na tři knížectví – vratislavské, ratibořské a opolské.
Rozdělení Slezska v roce 1177, zdroj: Zamki.name
Slezští Piastovci hráli důležitou roli v bojích o moc v Polsku, nikdy však ústřední. Rok po rozdělení Slezska mají znepřátelení příbuzní znovu možnost postavit se proti sobě. Umírá Boleslav Kadeřavý, na trůn nastupuje jeho bratr Měšek Starý, ovšem proti němu se postavil záhy nejmladší ze synů Křivoústého – Kazimír Spravedlivý. V Kazimírově početném táboře se objevil i Boleslav Vysoký, Měšek měl podporu svého slezského jmenovce a Jaroslava. V roce 1177 Kazimír obsazuje Krakovsko a stává se vrchním vládcem, posléze je Měšek vyhnán i z dědičného Velkopolska (svým synem) a uchyluje se na dvůr do Ratiboře.
Na přelomu desetiletí se slezští bratři ocitají opět ve válečném konfliktu, Boleslav je opět vyhnán, ale tentokrát hledá azyl a pomoc u Kazimíra Spravedlivého. Za kastelánii bytomskou a osvětimskou se Měšek vzdává Vratislavska, vrací jej svému bratrovi. Ze své země ovšem Boleslav musí oddělit Hlohovsko, které předává nejmladšímu bratrovi Konrádovi. Za deset let bratr umírá a Boleslav Hlohovsko získává nazpět. Tento konflikt byl mezi bratry poslední, v roce 1192 se společně účastní výpravy Kazimíra Spravedlivého proti Jatvingům. Po smrti Kazimíra Měšek s Jaroslavem podporují Měška Starého (bitva u Mozgavy 1195), Boleslav se do dynastických bojů výrazně neangažuje.
V březnu 1201 umírá Jaroslav, prázdné opolské knížectví získává jeho otec Boleslav, ale jen nakrátko – ze 7. na 8. prosince Boleslav Vysoký ve Vratislavi umírá.
Náhrobník Boleslava Vysokého, cisterciácké opatství Lubiąż, mědirytina Bartłomieja Strachowského, 1733
Když Boleslav Vysoký zrovna neválčil nebo nebyl ve vyhnanství, snažil se svoji zemi hospodářsky pozvednout. Do zlotoryjských zlatých dolů pozval horníky ze Saska. Za jeho vlády začíná kolonizace Slezska na německém právu. Zve kolonisty z Německa a Valonska. Politicky nepokládá základy k vzestupu tohoto knížectví, hospodářsky ovšem ano. Od jeho dob bylo Slezsko nejrozvinutější částí Polska.
Po požáru Vratislavi zde nechal vybudovat nový hrad (kolem roku 1177) a fundoval kostel sv. Mikuláše. V roce 1175 založil cisterciácký klášter v Lubuši (Lubiąż), mnichy sem přivedl z Pforty.
Po smrti Boleslava se stává knížetem jeho pátý syn Jindřich Bradatý, narodil se někdy na přelomu 60. a 70. let a v době nástupu na trůn byl již snad 10 let ženatý s Hedvikou z německé hraběcí rodiny Andechs – Merán. Záhy je však v konfliktu se strýcem Měškem, který mu ještě téhož roku zasadí drtivou ránu. Zabral Opolsko, Jindřich nebyl schopen ho získat nazpět, proto v roce 1202 uzavírá mír s Měškem, přenechává mu Opolsko, za 1000 hřiven stříbra malou část kupuje. To potvrzuje i papež Inocent III.
Do vysoké piastovské politiky se zapojil až na počátku 2. desetiletí 13. století. Nezapojil se do problémů manželčiných příbuzných a budoval svoji pozici v Polsku. V království se zformovaly dva tábory – mladá knížata, synové Kazimíra Spravedlivého, a proti nim starší knížata v čele s Měškem, Jindřichovým strýcem. Jindřich se nepřipojil ale ani k jedné straně a ze situace těžil. Politika byla složitější ještě o to, že představitelé důležitých měst (Krakov) začali prosazovat volbu knížete, nikoli pouhé dosazení. S tím se potýkal ambiciózní strýc Měšek. V jeho zájmu Jindřich vyjednal s papežem bulu Significavit nobis, kde svatý otec Inocent žádá dodržování polského seniorátu. Ještě téhož roku se Měšek stává krakovským vrchním knížetem a je jím do své smrti o rok později. V roce 1210, po smrti lužického markrabího Konráda, zabírá část Dolní Lužice a lubušský kraj (do roku 1209 patřil k Velkopolsku).
Jindřich Bradatý, kresba Jana Matejky, 19. století
V letech 1222 a 1223 se JIndřich Bradatý dvakrát zúčastnil křížové výpravy do Prus. V letech 1223 až 1227 vede boj s vratislavským biskupem Vavřincem o desátky, vše dopadne nakonec smírem, když je uznává, ovšem z nově lokovaných míst má biskup jen minimum prostředků.
Mezitím začal rozšiřovat svoje země. Ztratil sice lubušskou zemi, ale pokusil se získat Malopolsko, v roce 1225 získal Krakov, ale musel odvracet útok Ludvíka Toruňského. Až v červnu 1228 ho učiní svým náměstkem v Krakově Vladislav Hůlkonohý, záhy musí odvracet útoky Konráda Mazovského, ale několikrát ho vojensky porazí a vyžene z Malopolska.. Další zisky se váží k roku 1230, umírá vládce Opole, Kazimír, opolské knížectví získává jako regent Jindřich, ratibořské Vladislav Hůlkonohý. Toho roku získává zpět lubušskou zemi.
Rodokmen slezských Piastovců, zdroj: eloblog.pl
V dubnu společně s Vladislavem útočí na Velkopolsko, ale Hnězdno se ubrání a výprava končí nezdarem. V létě Jindřichův spojenec umírá a slezský Piastovec získává Ratibořsko a hlavně Malopolsko s Krakovem. O Malopolsko musí válčit, když tam dvakrát vpadne Konrád Mazovský – dvakrát je poražen, musí tedy v létě podepsat s Jindřichem mír – potvrzuje jeho vládu v Krakově. Navíc se slezský vládce stává regentem Sandoměřska za nezletilého Boleslava.
Roku 1233 Jindřicha Bradatého volí panstvo v Velkopolsku velkopolským knížetem. Téhož roku se mu ale Velkopolsko nepodaří dobýt. Následující rok je opět válečný. V lednu a únoru Jindřich válčí proti Prusům, na jaře vpadne do Malopolska opět Konrád Mazovský. Nakonec je podepsán mír, ale Jindřich se vzdává opatrovnictví nad Boleslavem a Sandoměřskem (několik hradů mu ovšem zůstává). Letní výpravou získává část Velkopolska, svým náměstkem zde jmenuje syna Jindřicha. Zbytek se marně snaží získat následujícího roku. V zimě získává dvě pomořské kastelánie.
Dostává se do sporu s biskupem Tomášem, a to kvůli zlotoryjskému zlatu. V roce 1235 ještě krátce válčí ve Velkopolsku, ale je na vrcholu moci. V této době starý Jindřich vyjednává jak s papežem, tak i s císařem, ohledně královské koruny pro svého syna Jindřicha. To ovšem nemá úspěch, jedním z důvodů je i Jindřichova smrt 19. 3. 1238. Pohřben je v Třebnici – klášteře cisterciaček, který sám na počátku své vlády založil.
Jindřich se kolonizaci nebránil, chápal ji a podporoval – přinášela mu nemalé zisky. Vždy se ji ale snažil mít pod kontrolou. A kolonizace za něj dosáhla masových rozměrů, založil na německých právech Złotoryji, Lvovek Slezský, Nisu, Glucholazy, Hlubčice, Ratiboř, Krosno a další. Ze Slezska se zakládání města začalo šířit na Moravu a do Čech.
Okolo roku 1230 provedl mincovní reformu – zavedl brakteáty se 4 x vyšším obsahem stříbra. Tento kníže také byl obklopen početným polsko-německým dvorem. V jeho okolí se uplatňuje poboční přemyslovská větev Děpolticů.
Brakteát Jindřicha Bradatého s nápisem MILOST, zdroj: numisbids.com
Na rozdíl od otce byl Jindřich II. zvaný Pobožný k vládnutí více připravován. Od roku 1222 byl spoluvládce svého otce ve Slezsku, mohlo mu být kolem 20 let. Jak je vzpomenuto výše, byl náměstkem ve Velkopolsku. V okamžiku smrti otce se tak připravený ujal vlády ve Vratislavském knížectví, Velko- i Malopolsku. Knížetem v Ratibořsko-Opolsku se stal Měšek Otylý, jehož regentem byl právě Jindřich. Za jeho krátkou vládu se mu sice podaří smířit se s některými Piastovci, válčí proti Braniborsku, ale žádné výrazné úspěchy nezaznamená. Nebezpečí a opravdová hrozba pro něj přijde z úplně jiné strany, odkud by to nikdo nečekal.
Na počátku roku 1241 vpadne do Polska početné mongolské vojsko, obsadí v rychlém sledu Sandoměř, Krakov a táhne dál na Slezsko. Jindřich se chystá do pole a u Lehnice se s útočníky střetne. Tam je ovšem 9. 4. 1241 je zabit.
Země slezských Jindřichů - červeně zděděné, světle červeně dobyté, růžově závislé, zeleně dočasná vláda, žlutě země mazovských Piastovců, zdroj: Techpedia.pl
Monarchie slezských Jindřichů nikdy nebyla nijak pevná, ve Slezsku vládli dědičně, ve Velkopolsku a Malopolsku byli zvoleni, v Sandoměřsku a Ratibořsku jako regenti. Předčasná smrt Pobožného to vše zničila. Bylo ztraceno Malopolsko i Velkopolsko, Jindřichovi mladí synové se ocitli pod regentskou vládou své matky Anny. Poté začali mezi sebou válčit. Slezsko se začalo dělit mezi jejich potomky a téměř geometrickou řadou vznikala malá slezská knížectví. Na počátku 14. století jich bylo již 17. A jejich majitelé již nikdy nedosáhli slávy svých předků, naopak Slezsko se později stává součástí Koruny české.
Použité prameny a literatura:
Marek Urbański: Poczet królów i książąt polskich, Warszawa 2005
Stefan Mizia: Historia Śląska, Wroclaw 2000
Norman Davies, Roger Moorhouse: Mikrokosmos, Praha 2006
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, Praha 1997
Josef Žemlička: Počátky Čech královských, Praha 2002
Miloš Šolle: Po stopách přemyslovských Děpolticů, Praha 2000
Kodeks dyplomatyczny Wielkopolski, dok. nr. 93 –96