Vláda Bedřicha a Soběslava II. (1172-78)
Bedřich byl v těžké situaci, nebezpeční pro něj byli nejvíce jeho bratranci, moderní dobou označovaní jako Soběslavovci. Soběslav byl uvězněn na hradě Přimda a nejmladším Václavovi zprávy nejsou, ale Oldřich již dlouhou dobu pobýval ve službách císaře Fridricha I. Ten dobře věděl o významu tohoto Přemyslovce v exilu, proto zahraniční politika knížat v tomto období téměř bezvýhradně podporuje císaře. Není to záležitost Vladislava, ale i jeho nástupců, ovšem pouze Vladislav tak zajistil křehkou stabilitu a sobě 32 let vlády. Rodokmen Přemyslovců
Bedřich se nestal králem, kterým byl jeho otec. Není jisté, zda vůbec mohl. Nicméně vypočítavý a lstivý císař se cítil omezen na svých císařských právem Vladislavovým činem. Žádal propuštění Soběslava, poté, co ho Bedřich v roce 1173 propustil (zajat od roku 1162), Soběslav ze strachu o svůj život opustil zemi a odjel za císařem.
V září téhož roku v Hermsdorfu v Durynsku, císař nespokojen se situací v Čechách zbavil trůnu Bedřicha. Vzápětí odevzdal lenní praporce za české knížectví věrnému Oldřichovi.
Oldřich je ovšem předal svému bratru, dlouho vězněnému. Nebylo to zadarmo, oba museli slíbit, že císaři pomohou v Lombardii.
Vladislav se již do Čech nikdy nevrátil, dožil v Durynsku (1174), jeho synové nyní osnovali převrat v exilu. Začala vláda Soběslava II; který je znám jako „kníže sedláků".
Ač zřejmě neměl šlechtu v lásce, Soběslav měl po celou svoji vládu stejné lidi ve dvorských úřadech – syny Markvarta Heřmana, Havla a Záviše, „vítkovce" Vítka; Dlugomila, bratry Dobrohosta a Mutinu, Zdeslava, Sezemu. Výrok kronikáře, že se Soběslav cítil raději obklopen prostými lidmi na vozech, nežli velmoži na koních by se měl brát s rezervou. Jistě, ale existovala oposice, která by raději na trůnu viděla někoho z Vladislavovců. Otázka je také, jak hodně se opíral o svobodné knížecí sedláky, vrstvu která pomalu spěla ke konci mezi poddanými, jen některým se podařilo dostat se mezi „nižší šlechtu."
Změna knížete měla jen jednu obět – byl jím Konrád Šturm, věznitel Soběslava na Přimdě. Byl setnut. Arcibiskupovi v Salcburku Vojtěchovi, který byl syn krále Vladislava, pomohl, když byl císařem sesazen (1177), nechal pohřbít Vladislava krále na Strahově.
Kníže podporoval církev (dary Plasům, imunita johanitům), staral se o rozvoj obchodu, udělil jako první práva pražským Němcům.
Kníže nebyl pokorným služebníkem císaře, čeští bojovníci v Lombardii byli rozprášeni a Soběslav se neúčastnil žádného dvorského sjezdu císaře.
Soběslav se dostal do sporů o Vitorazsko (oblast okolo Weitry v Rakousku), které náleželo k Čechám, ale bylo z něj kolonisací ze strany rakouských zemí ukrajováno. Soběslav společně s uherským králem Bélou III. a štýrským vévodou Otou začali boj proti rakouskému vévodovi Jindřichovi II.
V červnu 1176 Soběslav s moravským údělníkem Konrádem Otou vpadli do Rakous, protože se nesetkali s odporem, vypálili řadu vesnic na levobřeží Dunaje. Následoval vpád Rakušanů na Znojemsko.
Na konci roku 1176 Soběslav s Konrádem Otou vpadli za vydatného rabování do Rakouska. Vypáleno bylo několik kostelů a klášter ve Světlé (Zwettl).
Soběslav se dostával do isolace, záhy po plenění byl uvržen do církevní klatby papežem Alexandrem. Konráda Otu si popudil tím, že místo Oldřicha (kterému z podezíravosti nevěřil) dosadil do olomouckého údělu dalšího bratra Václava, místo Konráda. Nespokojenost se jistě množila i mezi šlechtou.
V červnu 1178 vpadli Rakušané s novým vévodou Leopoldem na Moravu, Soběslav se stáhl s vojskem do Čech, Václav odrazil nájezd na Olomouc. Soběslav měl tehdy rozpustit svoje převážně selské vojsko.
Mezitím získal za tučný peníz Bedřich v Turíně Čechy v léno od císaře a spěchal do knížectví.
Na podzim dosáhl bez odporu Prahy, kde zajal Soběslavovu manželku a začal svoje panování. Zatím poražený Soběslav se stáhl na hrad Skála (není známo, kde se nachází) a vyčkával na příležitost k návratu na trůn.
Použité prameny a literatura:
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. listiny č. 278. - 280; 285, 288
Pokračovatelé Kosmovi
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech