Vláda Vladislava II. (1140-1172)
Předchozí díl: Vláda Soběslava I. 1125-1140
Na začátku roku 1140 byl zvolen a již v dubnu získal od Konráda III. Čechy v léno. Tehdy byl již císařovým příbuzným, když si vzal Gertrudu Babenberskou, dceru Leopolda III. a císařovu nevlastní sestru. Vladislav II. se velmi rychle se vpravil do role silného panovníka, nebyl žádnou loutkou v rukách šlechty.
Snad již v roce 1141 začalo povstání, či nějaké spiknutí, během kterého bylo mnoho lidí pověšeno na šibenicích. Pravé krvavé žně však proběhly v roce dalším, kdy začalo otevřené povstání českých velmožů, kteří nabídli kamenný stolec v Praze znojemskému vládci Konrádovi. I Ota III. zvaný Dětleb, knížetem Vladislavem dosazený do údělu v Olomouci, se do povstání zapojil. Šiky české šlechty a moravských údělníků (synové Soběslava se zřejmě nepřidali) se s vojáky Vladislava, jeho bratrů a olomouckého biskupa Zdíka střetli na Čáslavsku u Vysoké. Vladislav byl drtivě poražen, Konrád spěchal na Prahu. Tu bránil bratr knížete, Děpolt, zatímco kníže Vladislav spěchal do Němec, kde za tučný peníz získal pomoc. Děpolt zatím s vypětím všech sil Hrad ubránil (i díky novému opevnění Soběslava I.), německé vojsko pak moravské oddíly vyhnalo z Čech.
Potomci krále Vratislava I. Zjednodušený rodokmen
Poté Vladislava uskutečnil nájezd na Moravu, pouze ji poplenil, sesadit některého ze tří údělníků (Konrád Znojemský, Vratislav Brněnský, Ota Olomoucký) se mu nepodařilo. Knížete a moravské Přemyslovce usmířil až papežský legát Guido v roce 1143. Jen biskup Jindřich Zdík se dlouhou dobu neměl k návratu do Olomouce, později byl družiníky údělníků poblíž česko-moravského pomezí napaden.
Vladislav se v roce 1147 stal křižákem. Situace v Čechách byla už klidná, a tak správcovstvím pověřil Děpolta a vyrazil s jistým zpožděním za výpravou Konráda III na druhou křížovou výpravu. Po Konrádově porážce se s ním setkal v Nikaii, české vojsko se větších střetů pravděpodobně neúčastnilo. Důležitá byla spíše jeho cesta, setkal se s byzantským císařem Manuelem, kterému možná složil lenní hold, domů se v létě 1148 vrátil přes Rusko. Do Čech se vrátil Soběslav (syn Soběslava I.) a pokusil se o převrat, byl ale zajat a Vladislav ho uvěznil na Přimdě (utekl 1150). V roce 1150 umírá Vladislavova manželka Gertruda (v roce 1153 se žení s Juditou Durynskou), v roce 1152 císař Konrád III.
Novým panovníkem v říši je zvolen Fridrich I. Rudovous, ovšem Vladislav společně s Babenberky se na stranu nového krále nestaví. Na sněm v Merseburgu doráží jen biskup Daniel, který zabraňuje udělení lenních praporců do rukou Soběslavovce Oldřicha, kterému kníže nakonec udělí do správy Hradecko, Oldřich ale záhy utíká zpět do Říše. Vladislav odmítl i účast na římské jízdě Fridricha v roce 1155, ale záhy pochopil, že nebude moci vzdorovat silnému císaři, na jehož stranu se po urovnání sporů klonili i Babenberkové.
S císařem se smířil v roce 1156, na jeho svatbě v Würzburgu. A zašlo to ještě dále, Vladislav mu slíbil pomoc proti Milánu, za což měl dostat královskou korunu pro svoji osobu. Následujícího roku pomohl císaři při tažení do Polska.
V lednu 1158 v nedalekém Řezně vešla tajná úmluva ve známost, císař 11. ledna učinil z knížete Vladislava II., krále Vladislava I. Pro Vladislava to byl triumf a velká pocta, ale více z toho získal císař. Vladislav se svázal s jeho politikou, česká politika již nebyla tak samostatná. Barbarossa byl velmi silný panovník a později nutil Vladislava ke spolupráci, navíc měl vždy po ruce jeho soka Oldřicha.
V květnu 1158 dostál slibu a vytáhl do Itálie i přes odpor domácí šlechty, které musel slíbit, že náklady bude hradit sám. 6. srpna byl Milán po předchozích bojích obležen. Jak se zmiňuje Vincentius, Češi vykonali řadu hrdinských činů. Význam českých bojovníků zdůrazňuje fakt, že Vladislav byl obléhanými požádán, aby zprostředkoval mír. 8. září Milán kapituloval a poté císař znovu Vladislava korunoval.
Brzy se však problémy v Itálii obnovily. Vladislav tam v roce 1161 posílá kontingent pod vedením svého syna Bedřicha. Rok předtím umírá Ota Dětleb, Vladislav se sám ujímá vlády v jeho údělu, ovšem úspěšným přepadem Olomouce jej získává Soběslav. Bláhově přistupuje na jednání s knížetem, v Praze je zajat a opět uvězněn na Přimdě.
Císař Fridrich I. také vyzval Vladislava k zásahu v Uhrách – válčil tam Štěpán III. syn zemřelého Gejzy, proti Štěpánu IV., který byl Gejzovým bratrem. Za staršího Štěpána se stavěl Béla, mladší bratr Štěpána III. Válkou proti bratru zemřelého panovníka Vladislav vlastně bojoval za primogenituru, prvorozenectví i v českém knížectví. Vpád českého vojska s pomocnými sbory z Říše a Ruska se konal v létě 1164. Kdyby nebylo střízlivého odhadu protivníka, Češi by se střetli s Byzantinci. císař Manuel ale ustoupil za Dunaj a vyjednávalo se. Uherským králem byl uznán Štěpán III., jeho bratr Béla získal Chorvatsko a Dalmácii. Jelikož došlo ke sporům, další vpád českého a německého vojska se rok poté opakoval.
Císař znovu válčil v Itálii a pomáhalo mu i české vojsko. V červenci 1167 Fridrich obsadil Řím, ale vojsko bylo záhy rozprášeno morem. Umírá také biskup Daniel, významná osoba, muž, který vlastně Vladislava přivedl do císařova tábora. Po jeho smrti ztratila česká politika i ty poslední cíle a koncepci.
Vladislav se začal dostávat do problémů a vyvolával ve svém okolí nelibost. Biskupy se stali oblíbenci a příbuzní královny, králův syn Svatopluk zabil v náručí Vladislavovy manželky Judity předního dvořana. V roce 1168 se stal salcburským biskupem Vladislavův syn Vojtěch, ovšem pod tlakem kapituly se postavil za papeže Alexandra III., a tím de facto proti císaři. Pochopitelně, i přes značné královy sumy, Fridrich jeho volbu neuznal.
V roce 1172 ještě pomohl Barbarossovi při tažení do Polska, ale myslel jen na jediné – jak prosadit za příštího knížete Bedřicha. Poučen z chyb Soběslava I., nečekal na volbu šlechty po své smrti, ale ve prospěch Bedřicha rezignoval.
Kníže a král Vladislav po sobě zanechal nejednoduchý odkaz. Spoluprací s císařem, řídícím se heslem divide et impera, rozděl a panuj, zajistil zemi relativní klid, ale zároveň tím připravil podmínky pro dlouhou a těžkou krizi českého státu. Jako poražený z ní vyšel jak Bedřich, tak jeho protivníci z řad synů Soběslava. Až po čtvrtstoletí, v nejtěžším boji svého života, vyhrál syn druhého krále Čechů Přemysl.
Další díl: Vláda Bedřicha a Soběslava II. 1172-1178