Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 5. Královna Svatava a ženy kolem ní

Tekla
Hidda Wettinská, Adléta Uherská, Judita Česká, Wirpirka, Eufémie, Richinza, Sofie, Gerberga, Ida, Adléta Maďarská a další Přemyslovny na dvoře Vratislava II. a jeho nástupců. Když kníže Břetislav I. (o jehož manželce Jitce Schweinfurtské jsme si povídali v minulém díle) pobýval v roce 1054 v Sasku, pravděpodobně zde dojednal uzavření sňatků svých starších synů s dcerami významných saských šlechticů.

Hidda Wettinská

Manželkou Spytihněva se tak stala Hidda Wettinská. Narodila se nejpozději roku 1035, ale spíše kolem roku 1031, byli tedy se Spytihněvem, který se po smrti Břetislava v roce 1055 ujal jako čtyřiadvacetiletý vlády, zhruba stejně staří.

Hidda byla dcerou hraběte Dietricha II. z Eilenburgu a Mathildy Míšeňské. Jejím strýcem z matčiny strany (matčin bratr) byl mocný míšeňský markrabě Ekkehard II., který v letech 1040 a 1041 vedl saské vojsko v boji proti Břetislavovi. Tetou Hiddy (sestrou její matky Mathildy) byla čtvrtá manželka polského knížete Boleslava Chrabrého – Oda. Její dcera Mathilda (sestřenice Hiddy) byla v roce 1036 kratičce provdána za bratra Hiddiny tchýně, za Otu ze Schweinfurtu. Otec Hiddy, hrabě Dietrich II., nebyl v době sňatku své dcery se synem českého knížete (a dědice trůnu) již dávno naživu – o dvacet let dříve byl zavražděn lidmi svého švagra Ekkeharda.

Hidda měla se svým manželem – knížetem Spytihněvem – minimálně dvě děti: syna Svatobora, (který se později věnoval duchovní dráze a o němž se ještě zmíníme v souvislosti se spory Vratislava s jeho bratrem, biskupem Jaromírem) a dceru neznámého jména. Když Spytihněv 28. ledna roku 1061 náhle zemřel, vystřídal jej na českém trůně jeho mladší bratr Vratislav. O osudech vdovy Hiddy bohužel nemáme žádné zprávy, nevíme tedy, jestli zůstala s dětmi v Čechách, nebo zda se vrátila do Saska.

Neznámá první manželka Vratislava II.

Pravděpodobně rovněž ze Saska nebo z některého z německých rodů pocházela jménem neznámá první manželka Vratislava II. Její krutý osud zaznamenal kronikář Kosmas. Ještě před rokem 1058 se tato mladá žena stala obětí politiky svého švagra Spytihněva, který se dostal do konfliktu s moravskými předáky. Poté, co je nechal v Čechách uvěznit, rozhodl se raději Vratislav – sídlící v Olomouci – Moravu opustit. Jeho žena však byla v pokročilém stupni těhotenství a Vratislav, který nejspíše nechtěl riskovat její zdraví a život očekávaného dítěte, prchal sám do Uher. Manželku zanechal na olomouckém dvoře. Pokud se přitom spoléhal na bratrovu velkorysost, ošklivě se přepočítal. Spytihněv mladou kněžnu i přes její stav zajal a dokonce ji nechal uvěznit v Čechách na hradě Lštění, kde ji měl hlídat místní kastelán Mstiš. Kosmas k tomu říká: „Ten však ji nehlídal tak, jak by se slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze. Když se o tom dověděl její muž, těžce to nesl, a jakou mzdou se později správci hradu odplatil za tento nerozvážný čin, vysvitne z dalšího vypravování." A dále líčí, jak byla kněžna na přímluvu biskupa Šebíře propuštěna po měsíci žalářování a bylo ji dovoleno odcestovat za manželem do Uher. Dlouhá a náročná cesta se jí však stala osudnou. „Poněvadž byla blízko porodu, pospíchajíc na cestě, poškodila si dělohu a do tří dnů vypustila duši nejkrásnější mezi ženami, protože nemohla vydati z života nezralý útěžek." Vratislav se tedy své manželky již nedočkal. Jak však Kosmas naznačil, později Mstiše za jeho neadekvátní chování po zásluze „odměnil" – zbavil ho správcovství na hradě Bílina.
**
Adléta Uherská**

Vratislav v Uhrách těžce nesl smrt své manželky, ale uherskému králi Ondřejovi přišla jeho tragédie docela vhod – nabídl mu totiž ruku své dcery Adléty (Adelheid). Kosmas maďarskou princeznu popisuje takto: „…byla to dívka již pro lože manželské dospělá, velmi sličná, mnohým ženichům svým jsouc nadějí budící závist. Sotva ji host uzřel, osudně si ji zamiloval; dobrý král tomu nebránil a po krátkém čase dal mu ji za manželku."

Matkou Adléty byla Anastázie, dcera kyjevského knížete Jaroslava I., vnučka sv. Vladimíra Velikého. Po matce jí tedy v žilách kolovala krev slavného rodu Rurikovců. Mladý, asi dvaadvacetiletý Vratislav získal ve svých nových příbuzných silné spojence, takže se mu Spytihněv rozhodl raději vrátit zabavený olomoucký úděl. Zůstával pak na Moravě se svou manželkou, která mu porodila čtyři děti – syny Vratislava (zemřel jako malé dítě), Břetislava a dvě dcery – Ludmilu a Jitku.

Po Spytihněvově smrti se pak Vratislav ujal vlády v Čechách a nový knížecí pár se přestěhoval na Pražský hrad. Adléta se však z nové role české kněžny a úspěchu svého muže dlouho netěšila. Opustila jej, i své maličké děti (nejstaršímu mohly být asi tři roky, nejmladší bylo jistě teprve kojencem) již necelý rok poté – 27. ledna 1062 – ve svých dvaadvaceti letech. Okolnosti její smrti nejsou známé, ale mohly nějak souviset s tím, že Adelheid šla prakticky z jednoho těhotenství do druhého – čtyři děti přivedla na svět během necelých čtyř let.

Wirpirka

Ještě než si začneme vyprávět příběh ústřední postavy této kapitoly, povězme si, s kým uzavřeli sňatek dva nejmladší Břetislavovi synové, kterým Vratislav po nástupu na knížecí stolec vrátil zabavené moravské úděly.

Manželkou brněnského Konráda se stala již v roce 1054 Wirpirka (někdy uváděná jako Hildburga), dcera hraběte Siegharda z bavorského rodu Sieghardovců a Bilihildy (Pilihild). Sieghard se osobně znal s Břetislavem – zemřel však již v roce 1044, když padl v jinak úspěšné bitvě s Maďary, které se na straně Říše účastnil i český kníže. Konrád měl se svou manželkou dva syny – Oldřicha a Litolda. Wirpirka se ještě v našem líčení objeví – v souvislosti s událostmi kolem roku 1091.

Eufémie Maďarská

Nejmladší ze synů Břetislava a Jitky – Ota Olomoucký, řečený Sličný, dostal za ženu Eufémii – podle obecně přijímaného závěru historiků – dceru maďarského krále Bely I. (mladšího bratra již zmíněného Ondřeje, který zemřel roku 1061), tedy vlastně sestřenici druhé Vratislavovy manželky Adléty. Její matkou byla podle této teorie Richza, dcera polského knížete Měška II.

Polská historička Barbara Krzemienská ale přišla hypotézou, že Eufémie nebyla dcerou Bely, ale přímo krále Ondřeje I. a ruské Anastázie – čili sestrou druhé manželky Vratislava II., Adléty.

Eufémie se narodila mezi lety 1045 a 1050 a svému manželovi dala celkem čtyři děti – Svatopluka, Otu, Břetislava a dceru Boleslavu. Poslední dvě jmenované však zemřely v dětském věku. Jak však dále uvidíme, nebyli to jediní dva potomci, které Eufémie doprovázela na jejich poslední cestě – přežila i nejstaršího Svatopluka. Mimochodem, právě Svatoplukovo jméno je prý „rurikovské", tedy zděděné po Eufémiiných předcích z matčiny strany a podporuje hypotézu Krzemienské.

Svatava – svatba s Vratislavem II.

Asi rok po smrti své druhé manželky Adléty, tedy v roce 1063, se zhruba třicetiletý Vratislav oženil znovu. Tentokrát se jeho vyvolenou stala dcera polského knížete Kazimíra Obnovitele (syna Měška II.) a Marie Dobroněhy, sestry kyjevského knížete Jaroslava Moudrého (vnučky Vladimíra Velikého). Svatava tak byla vlastně také příbuzná se zemřelou Adlétou Uherskou – Svatavina matka a Adlétin dědeček byli sourozenci, ačkoliv Marie byla o mnoho mladší než Jaroslav (měli každý jinou matku – Marii přivedla na svět Anna, dcera byzantského císaře). Svatava byla tedy sestřenicí stále ještě žijící Adlétiny matky Anastázie, Vratislavovy bývalé tchýně.

V době sňatku jí podle německých historiků bylo asi 15 let, podle polského badatele Oswalda Balzera mezi 19 a 22. Svatba mladé Polky s knížetem Čechů se uskutečnila za vlády jejího bratra Boleslava II. Smělého (od roku 1058 polský kníže, v letech 1076 – 1079 král).

Vratislav svým posledním sňatkem vlastně jen potvrdil uzavření přátelských vztahů s polským knížetem Boleslavem II. Smělým. Svatava se vdávala za českého knížete asi v roce 1062 a nebyla jedinou šlechtičnou polského původu na českém knížecím dvoře – její sestřenicí totiž byla výše zmíněná manželka Oty Olomouckého – Eufémie (Svatavin otec Kazimír byl bratrem Eufémiiny matky Richzy).

První společné roky Svatavy a Vratislava byly poměrně klidné. Krátce po sobě – v letech 1063 až 1068 porodila Svatava čtyři děti – Vladislava, Boleslava, Juditu a Bořivoje. V roce 1068, po smrti biskupa Šebíře, však nastaly mezi Vratislavem a jeho bratry spory o obsazení uvolněného biskupského stolce. Přes Vratislavův počáteční odpor se novou hlavou pražské diecéze stal jeho odbojný bratr Jaromír, který se do té doby skrýval na dvoře Svatavina bratra, polského knížete Boleslava Smělého.

Spory mezi oběma nejvýše postavenými muži země – knížetem Vratislavem a biskupem Jaromírem-Gebhardem však zažehnány nebyly. Vratislav se proto se svým dvorem a rodinou přestěhoval z Pražského hradu na protější břeh Vltavy, na skalní ostroh opevněný již za jeho praděda Boleslava II., na Vyšehrad. Ten se stal Svataviným novým domovem – prožila zde více než padesát let svého života. Vratislav tu založil samostatnou kapitulu, podřízenou přímo papeži.

Polský Boleslav na jaře roku 1069 zaútočil na Kyjevskou Rus a vrátil se odsud s velkou kořistí. Povzbuzen úspěchem, zaútočil o rok později i na svého švagra Vratislava. Jeho cílem bylo nejspíše posunutí česko-polských hranic ve vlastní prospěch. Boje pokračovaly i v roce 1073.

Kolem roku 1075 se Svatavě narodil její nejmladší syn Soběslav. V té době byly Vratislavovy děti z druhého manželství s Adlétou Uherskou – Břetislav, Ludmila a Judita – již velké, bylo jim mezi 13 a 16 lety. Svataviným starším potomkům - Vladislavovi, Boleslavovi, Juditě a Bořivojovi bylo od 7 do 12 let. Je tedy celkem logické, že si Svatava svého nejmladšího synka velmi zamilovala. V době jeho narození jí bylo minimálně již 28 let, dokonce možná i více – mezi 32 a 35 lety. Byla si tedy nejspíš vědomá toho, že další děti už mít nebude a své (na raně středověkou dobu pozdní mateřství) si jaksepatří užívala. Její vztah se Soběslavem byl proto mnohem silnější, než s ostatními potomky.

V roce 1075 se také objevuje u Vratislavova dvora Svatobor, syn Hiddy a Spytihněva II. Vratislavovu synovci je v té době kolem dvaceti let a je nejstarším z Břetislavových vnuků. Byl to patrně český kníže, který po smrti svého bratra Spytihněva rozhodl, že se Svatobor bude věnovat duchovní dráze. Z hlediska stařešinského práva by měl totiž větší nárok usednout na knížecí stolec, než Vratislavovi synové. Této situace se snaží ve svůj prospěch využít biskup Jaromír a společně se Svatoborem si stěžuje přímo papeži, že Vratislav upírá svému synovci právo na statky, odkázané mu jeho otcem. Papež za to Vratislava kárá a bere Svatobora pod svou ochranu. Český kníže pak zřejmě přijímá Svatobora do dvorských služeb.

V následujících letech prožívá Svatava se svým mužem náročné, ale zároveň také velmi úspěšné období jeho vlády. Vratislava, jako osobního přítele a významného podporovatele německého krále Jindřicha IV. v bojích o říšský trůn, čeká závratný kariérní vzestup a spolu s ním i jeho manželku. Bude tomu však předcházet období plné bojů a válečných střetnutí. Vratislav během nich získá Míšeňsko, Zhořelecko a Budyšínsko.

V roce 1079 propuká krize v Polsku. Bratr české kněžny Svatavy, vládnoucí polský kníže Boleslav II. Smělý (někdy také nazývaný Krutý) se dostal do prudkého konfliktu s krakovským biskupem Stanislavem. Spor vyvrcholil tím, že Boleslav nechal biskupa zavraždit. Tento zavrženíhodný čin se však Boleslavu Smělému nevyplatil – polský kníže byl vyhnán ze země. Jeho nástupcem se pak stal Boleslavův mladší bratr – Vladislav Heřman. Tato situace prospěla i česko-polským vztahům, protože Svatavin bratr Vladislav byl na rozdíl od Boleslava ochoten uzavřít s českým knížetem přátelské dohody. Judita Česká (polská kněžna)

Výměna na polském trůně se osobně dotkla životního osudu Vratislavovy dcery Judity (starší z obou dcer téhož jména) z manželství s Adlétou Uherskou. Judita se narodila kolem roku 1060, v době jednání svého otce s šestatřicetiletým Vladislavem jí bylo tedy asi devatenáct let. Její ruka byla pro oba muže vhodnou „zárukou" česko-polského míru. Patrně ještě téhož roku se proto konala svatba a Judita se stala polskou kněžnou.

Nebyla nejspíše první Vladislavovou manželkou (polský kníže měl již syna Zbygněva) a bohužel ani poslední. Je známo, že svému muži porodila dvě děti – dceru neznámého jména, která se později provdala za Vladimirsko -Volyňského vévodu Davida a syna, který dostal jméno obvyklé jak mezi Piasty, tak mezi Přemyslovci – Boleslav (známý jako Křivoústý) a v budoucnu se měl stát jedním z nejslavnějších polských panovníků. Ten se však narodil až šest let po svatbě – v roce 1085 – pro českou historii velmi významném.

První roky prožité v Polsku asi nebyly pro českou knížecí dceru příliš šťastné. Judita měla podle zpráv, které nám zanechal kronikář Kosmas, velké problémy s otěhotněním. „Poněvadž byla neplodná, samu sebe stále umrtvovala, obětujíc se v živou oběť Bohu se slzami a věnujíc se rozdílení almužen; pomáhala vdovám a sirotkům, a rozdávajíc velmi štědře zlato i stříbro po klášteřích, poroučela se k modlitbám kněží, aby ku prosbám svatých z milosti Boží obdržela plod jehož jí příroda odpírala." Nakonec jí prý pomohlo zaslání darů k hrobu sv. Jiljí a Judita skutečně otěhotněla.

Ještě o jedné věci související s Juditou se musím zmínit. V jejích službách totiž podle Kosmy působil jakýsi statný mladý bojovník jménem Beneda (syn Juratův), který se na jejím polském dvoře ocitl poté, co se dostal do konfliktu s knížetem Vratislavem. Beneda se prý později s Vratislavem osobně utkal a knížete dokonce třikrát zranil. Jeho lidmi byl však zabit a kníže pak nechal Benedovu mrtvolu vláčet přivázanou ke koňskému ocasu. Alespoň tak tento příběh vypráví náš první kronikář.

V již zmiňovaném roce 1085 očekávala Judita narození svého druhého dítěte.Vraťme se však ještě krátce k jedné události souvisejícím s krizí v Říši, významné pro osud českého vládnoucího páru.

Na 300 českých bojovníků vedených Vratislavovým a Svataviným synem Bořivojem II. (tehdy mu nebylo ještě ani dvacet let) a zkušeným vojevůdcem Wiprechtem z Grojče (ten přivedl asi 60 svých ozbrojenců) v roce 1083 podpořilo Vratislavova přítele – krále Jindřicha při jeho útoku na hradby Říma. Češi se během této Římské jízdy velmi proslavili, a to i přesto, že utrpěli velké ztráty – z celé armády se vrátilo do Čech pouhých 9 mužů. Jindřich, jemuž se podařilo pozice v Říši s Vratislavovou pomocí udržet, se svému českému příteli za jeho věrnost bohatě odměnil.

Svatava – královská korunovace

Na jaře 1085 proběhla v Mohuči za přítomnosti Jindřicha, který se mezitím stal římským císařem, Vratislava, jeho bratra Konráda Brněnského, pražského biskupa Jaromíra-Gebharda a dalších říšských velmožů a vysoce postavených duchovních synoda, na níž bylo mimo jiné shromážděním rozhodnuto, že má být český kníže povýšen na krále. Významného postu se dočkal i Vratislavův synovec Svatobor-Fridrich, jenž byl jmenován patriarchou v Aquileji. Ze svého nového úřadu se však dlouho neradoval, protože byl o pouhý rok později zavražděn.

Prvního června 1085 byl český vládnoucí pár v bazilize sv. Víta na Pražském hradě slavnostně konsekrován. Opět nechme promluvit Kosmu: „Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát volali: „Vratislavu, králi i českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství!"

Korunovaci byl s největší pravděpodobností přítomen i polský kníže Vladislav s těhotnou manželkou Juditou. Česká a nyní i polská kněžna patrně zažívala své nejhezčí období v životě. Škoda, že mělo trvat již jen krátce. 23. prosince porodila svému manželovi synka. Patrně komplikace při porodu způsobily, že Judita 25. prosince ve svých asi pětadvaceti letech zemřela.

Judita z Grojče

Pohřeb jedné z Vratislavových dcer měla však již brzy následovat svatba druhé, která také dostala do vínku jméno po své babičce – Juditě Schweinfurtské. Jediná dcera Svatavy se narodila kolem roku 1066 a bylo jí tedy nejspíš právě dvacet let, když bylo rozhodnuto o tom, že se stane manželkou udatného bojovníka, nejbližšího Vratislavova přítele a rádce, Wiprechta z Grojče.

Můžeme se jen domýšlet o tom, zda k sobě tito dva lidé chovali nějaké city – je však téměř jisté, že Judita třicetiletého Wiprechta alespoň znala – pohyboval se v blízkosti jejího otce již asi deset let. Na rozdíl od jiných urozených dcerek té doby, které většinou svého nastávajícího chotě poznaly jen krátce před svatbou, Judita věděla, do čeho jde. Česká princezna přinesla svému muži věnem území Nišanů, Labskou kotlinu k Drážďanům a oblast kolem Budyšína. Svatba se konala v roce 1086 a v následujích letech se Juditě a Wiprechtovi narodily tři děti, které se dožily dospělosti: kolem roku 1088 to byl Wiprecht (Václav), později Jindřich a také dcera Berta (ta se pak stala manželkou hraběte Dediho z rodu Wettinů – z téhož, ze kterého pocházela teta její matky – Hidda).

Zrovna v době, kdy se Judita věnovala svým mateřským povinnostem, čelil její manžel nebezpečnému útoku. Nechybělo mnoho a mladá Přemyslovna se mohla v roce 1090 stát vdovou. Wiprechtovi nepřátelé se jej pokusili zavraždit. Útok se jim naštěstí nezdařil a viníci byli potrestáni. Wiprecht pro svou manželku vybudoval hrad Schwerzau.

Ani Judita z Grojče se však nedožila stáří – zemřela v prosinci roku 1108, ve věku asi 42 let, tedy až po smrti svého otce Vratislava.

Vratislav se mohl sedm let pyšnit královským titulem. Závěr jeho vlády však byl poznamenán sváry s bratry a také synem Břetislavem. Již v roce 1087 zemřel olomoucký vévoda Ota. Zanechal po sobě dva syny – Svatopluka a Otu (Otíka) řečeného Černého s jejich matkou Eufémií. Vratislav však synům svého bratra Olomoucko v držení neponechal a přidělil ho vlastnímu synovi Boleslavovi. Eufemie se syny proto byla nucena uprchnout ke svému švagrovi Konrádovi do Brna. Boleslav však zanedlouho – v roce 1090 – zemřel a Vratislav proti svému bratru Konrádovi vytáhl s vojskem. Během obléhání Brna došlo ke konfliktu mezi Vratislavem a jeho nejstarším synem (v té době dokonce snad i jeho spoluvládcem) Břetislavem. Ze vzniklé situace – kdy se na stranu Břetislava přidala většina královského vojska – samozřejmě nejvíce těžil Konrád a také jeho chráněnci – rodina Oty Sličného.

Kronikář Kosmas zaznamenal, jak statečně si vedla během tohoto konfliktu Konrádova manželka Wirpirka, která se pokusila Vratislava od jeho úmyslu odradit. Její čin vypovídá o tom, že se jednalo o moudrou ženu, která se nebála na vlastní pěst zasáhnout do nejžhavějšího politického dění. „Zatím choť Konrádova, jež Virpirk jménem svým slula, jedna z počtu moudrých žen, přišla bez vědomí svého chotě do tábora králova; a když mu byla ohlášena, svolal král předáky do shromáždění. Byvši předvolána stanula před králem. Její tvář tonula v slzách a vzlykání dusilo v ní slova, až konečně nabravši síly takto promluvila: ,Já tvou, milený králi, už nehodná švagrovou slouti, ke tvým kolenům s prosbou jsem nijak nepřišla maně´ a padla na tvář a klaněla se králi. A povstavši na jeho pokyn, pravila: ,Pane můj a králi, nenajdeš v těchto končinách žádný podnět k válce, žádné vítězství z bitvy odsud neodneseš: vedeš válku více než občanskou. Ale určuješ-li nás a naše statky za kořist svým vojákům, obracíš na sebe své šípy, když svého bratra, jemuž jsi povinen ochranou, odíráš krvavou loupeží. Na Boha vpadá, kdo své napadá." Wirpirka pak Vratislavovi připomněla, aby se zdržel nějakého většího trestu vůči Břatislavovi. Podle Kosmase se český král obával, že by se jeho syn mohl spojit s Konrádem a proto se raději rozhodl pro mírové řešení celého sporu a ústupek ve prospěch seniorátu. Svým nástupcem učinil mladšího bratra Konráda. Urovnán byl i konflikt s Břetislavem.

Svatava – královna vdova

Král Vratislav II. zemřel náhle 14. ledna roku 1092. Pohřben byl na Vyšehradě, v kostele sv. Petra. Po třicetiletém manželství se Svatava stala vdovou. Moci v zemi se ujal – jak bylo dojednáno – její švagr Konrád, českou kněžnou se stala moudrá a statečná Wirpirka. Netrvalo však dlouho a také ona doprovázela svého muže na jeho poslední cestě – Konrád vládl pouhých 7 měsíců a 17 dnů.

Prvního září roku 1092 usedla na český knížecí stolec Svatavin nevlastní syn – v té době zhruba třicetiletý Břetislav II., o dva roky později se oženil. Kosmas k roku 1094 poznamenal:
„Téhož roku v měsíci září pojal kníže Břetislav jakousi paní z Bavor, jménem Lukardu, sestru hraběte Albrechta, za manželku." Jednalo se Liutgardu z Bogenu, o jejíchž osudech není nic bližšího známo. Manželé pravděpodobně neměli děti, protože v roce 1099 stanovil za svého nástupce na trůně mladšího bratra Bořivoje. Břetislav se přitom provinil proti zásadám seniorátu, protože pominul nároky Oldřicha – syna Konráda a Wirpirky. Oldřich se svým bratrem Litoldem byli dokonce nuceni uprchnout do ciziny poté, co český kníže obsadil jejich hrady. Jaké byly osudy jejich matky – vdovy Wirpirky, zda byla ještě na živu, se bohužel neví. Zato Svatopluk a Otík, synové Eufémie – vdovy po Otovi Olomouckém – zachovali Břetislavovi poslušnost.

Gerberga Babenberská

V říjnu roku 1100 měla Svatava alespoň na krátko důvod k radosti. Její syn Bořivoj se totiž ženil. Kosmas: „Také téhož roku dne 18. října Bořivoj, bratr knížete Břetislava, vystrojiv přeslavné hody na hradě Znojmě, pojal za choť Helpirku, sestru markrabího východního (rakouského) Leopolda." Helbirg či Gerberga pocházela z rodu Babenbergů, její bratr byl vládcem Východní marky. Se svým mužem, kterému porodila dva chlapce – Jaromíra a Leopolda – však nejspíš příliš radostný život neměla, a to i přesto, že se ještě téhož roku stala českou kněžnou. V prosinci totiž Břetislav II. zemřel. V souvislosti s jeho smrtí je zachována zmínka o jeho sestře Ludmile (dceři Vratislava II. a Adléty Uherské). Kosmas o Břetislavově pohřbu zapsal: „I byl pochován za velikého nářku svých na hřbitově kostela sv. Václava venku přede dveřmi nalevo, jak si sám určil. Tam jeho sestra Ludmila, služebnice Boží pobožná, dala vystavěti kapli, klenutou na pilířích, ke cti sv. Tomáše apoštola a ustanovila, aby se tam denně sloužila mše za zemřelé."

Po Břetislavově smrti se nový knížecí pár přesunul z Moravy do Prahy. Nastala doba velkých zmatků a bojů o český knížecí stolec. Zapojili se do nich jak Oldřich (syn Konráda a Wirpirky) tak později i Svatopluk (syn Oty a Eufémie). Krize v zemi vedla k tomu, že se podezíravý Bořivoj rozešel i se svým bratrem Vladislavem.

Spory mezi Svatavinými syny vyvrcholily, když roku 1107 usedl na český knížecí stolec Svatopluk, podporovaný Vladislavem, a Bořivoj s nejmladším Soběslavem uprchli do Polska. Situace se však stále více komplikuje. Svatopluk je uvězněn v Německu a Bořivoj se marně pokouší ovládnout pražský stolec bráněný Svatoplukovým bratrem Otou. Je opět nucen prchat do Polska. Svatopluk se pak vrací k moci, ale je už v roce 1109 zavražděn. O trůn mají náhle zájem hned tři muži – Ota (syn Eufémie – ta je mimochodem stále ještě naživu), Vladislav a také jeho bratr Bořivoj (synové Svatavy). Nejúspěšnějším z nich je nakonec Vladislav, ale ani on nemá trůn jistý.

Richinza z Bergu

Českou kněžnou se v té době tedy stává Richinza z Bergu __– Svatavina snacha, manželka Vladislavova. Narodila se kolem roku 1095, byla tedy zhruba o třicet let mladší než její choť. V době svatby (asi v roce 1110) jí bylo teprve kolem patnácti let. Richinza byla dcerou hraběte Jindřicha I. z Bergu ve Švábsku a Adelheid z Mochentalu, dcery markraběte Diepolda II. z Giengen-Vohburgu. Zároveň byla sestřenicí Adély z Vohburgu, manželky Fridricha Barbarossy.

Richinza a Sofie z Bergu, manželka Oty Černého, byly nejspíše sestry, alespoň tak to vysvětluje kronikář Kosmas. (Sofie se za Otu vdávala asi v roce 1114, o rok později byla druhá sestra Richinzy – Salome – provdána za polského knížete Boleslava III. Křivoústého, syna Vladislavovy nevlastní sestry Judity.)

Richinza s Vladislavem přivedli na svět 4 potomky – Děpolta (zakladatele rodu Děpolticů), budoucího krále Vladislava II., Jindřicha a Svatavu (v Německu známou jako Luitgardu), budoucí manželku Friedricha z Bogenu, purkrabího Regensburgu.

Česká kněžna nikdy úplně nepřerušila kontakty se svou vlastí – založila tam klášter Zwiefalten.

V září roku 1110 vtrhl do Čech z Polska – nečekaně přes vrcholy Krkonoš – Svatavin nejmladší syn Soběslav. Neklid v rodině Přemyslovců trval až do roku 1115. Vladislav vládl až do roku 1125, ikdyž na přechodnou dobu – v letech 1117 – 1120 z nejasných důvodů přenechal vládu svému bratrovi Bořivojovi. Nakonec ale sám neschopného sourozence odstranil, a ten musel opět prchnout do ciziny – tentokrát do Uher, kde roku 1124 zemřel. Bořivojova manželka Gerberga svého muže patrně nedoporovázela. Ze zmínek v listinách vyplývá, že se nejspíše uchýlila s dětmi na dvůr svého bratra, rakouského markraběte Leopolda.

Ještě bychom měli zmínit několik úmrtí v rodině Přemyslovců v tomto období – v roce 1111 zemřela Eufémie Maďarská – vdova po Otovi Olomouckém, o rok později zemřel syn Konráda a Wirpirky Litold (ten měl za ženu Idu Rakouskou) a v roce 1115 zemřel jeho bratr Oldřich.

Svatava – diplomatka

Na jaře roku 1125 se stařičká královna Svatava (bylo jí mezi 78 a 85 lety) dostavila podle zápisu kronikáře Kosmy (mimochodem, Kosmas musel Svatavu velice dobře znát, byli totiž prakticky současníci, narodili se a zemřeli zhruba ve stejné době) ke smrtelnému loži svého syna, knížete Vladislava. Snažila se intervenovat ve prospěch svého nejmladšího potomka Soběslava (jenž se mezitím vrátil do Čech), se kterým byl Vladislav stále ve sporu. Hrozilo totiž, že by na trůn mohl usednout Přemyslovec z boční – olomoucké větve – Ota, ze nějž lobovala sestra jeho manželky, knežna Richinza. Svatava se pravděpodobně nechtěla smířit s tím, že by se českým knížetem nestal její oblíbenec. A nejspíše k tomu měla i další důvod – svého nejmladšího syna určitě dobře znala a troufnu si odhadnout, že tato zralá a zkušená dáma dokázala i přes určitou mateřskou zaslepenost dobře rozpoznat jeho panovnické schopnosti. A budoucnost jí měla dát za pravdu.

Takto o tom promlouvá Kosmas: „Zatímco přední muži země, zmateni jako ryby v kalné vodě a plni rozpaků v mysli kolísali ustrašeni, královna Svatava, matka knížete, poučena od přátel Soběslavových a z jejich návodu přišla navštíviti svého syna a mluvila k němu takto: ,Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni k tvým kolenům a padám před tebou kvůli tvému bratru na svá již se třesoucí kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. (…) Budiž dopřáno mně stařence, která musí brzy umříti, abych neumřela dříve, než mi Bůh poskytne útěchy v tomto mém zármutku, jemuž rovného není. Právem věru se rmoutím, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje. Kdopak by nevěděl, že košile je tělu bližší než kabát? Vždyť příroda působí že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. Ten však, ten, jejž sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou. Onen však, jejž od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví."

Svatavě se podařilo Vladislava přesvědčit. Nespokojený Ota se vrátil na Moravu a po Vladislavově smrti se vlády v zemi ujal Soběslav.

Třicetiletá Richinza z Bergu se po smrti svého muže a po zklamání, které jí uštědřila její tchýně Svatava, rozhodla k návratu do své rodné země – chtěla strávit zbytek života jako jeptiška za zdmi kláštera v Zwiefaltenu. Její přání se jí však nevyplnilo. Mladá vdova zemřela 27. září 1125 během cesty a byla pohřbena v klášteře v Reichenbachu.

Nespokojený Ota Olomoucký se rozhodl dobrat svých práv na český trůn s pomocí německého krále Lothara III. V čele saského vojska se v únoru roku 1126 utkal se svým sokem Soběslavem ve slavné bitvě u Chlumce. V krvavé bitvě Ota padl. Jeho manželka, nyní vdova Sofie následovala rozhodnutí své sestry – odešla do Zwiefaltenu, ale zemřela zde již 31. května 1126.

Adléta Maďarská

Novou českou kněžnou se stala Adléta Maďarská. Manželce padesátiletého Soběslava bylo mezi 15 až 20 lety. Byla dcerou maďarského prince Almuše z rodu Arpádovců a Predslavy z Kyjeva, dcery Svjatopolka II. Český kníže se sňatkem s touto urozenou šlechtičnou stal švagrem maďarského krále Bély.

Svatava – smrt královny

Prvního září roku 1126 – tedy před 880 lety královna Svatava ve věku 79 – 86 let zemřela. Tato moudrá žena byla 33 let vdovou, po smrti svého manžela přihlížela tomu, jak se na českém knížecím stolci sedmkrát vyměnil panovník – vládu si předávalo 5 Přemyslovců. Nejméně čtyřikrát byly přitom pokusy o státní převrat neúspěšné. Dva vládci – Svatavin syn Břetislav a synovec Svatopluk – byli zavražděni. Ze svých pěti dětí Svatava čtyři přežila. Během jejího života zemřel i její vnuk Wiprecht III. (syn Judity z Grojče).

Svatava byla pohřbena tam, kde prožila většinu svého života – na Vyšehradě. Její ostatky byly uloženy po boku jejího muže Vratislava II. v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, tedy tam, kde nalezl místo svého posledního odpočinku také Konrád Brněnský a později i její syn Soběslav I. Bohužel, jejich hroby nebyly dosud nalezeny.

Její nejmladší syn Soběslav úspěšně vládl 15 let. Mladičká Adléta mu dala pět dětí – Vladislava, Oldřicha, Soběslava, Václava a Marii. Oba manželé na sobě velmi lpěli, takže když Soběslav 14. února roku 1140 ve věku 65 let zemřel, usoužená Adléta jej 15. září téhož roku na onen svět předčasně následovala.

Literatura:

Petr Hora: Toulky českou minulostí I., Praha 1995

Kolektiv autorů: Královny a kněžny české, Praha 1996

Kosmova kronika česká, Praha 1972

Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.) První český král, Praha 2004

Josef Žemlička: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha, 2005

Thiele, Andreas: Erzählende genealogische Stammtafeln zur europäischen Geschichte Band II, R.G. Fischer Verlag 1994

Weller Tobias: Die Heiratspolitik des deutschen Hochadels im 12. Jahrhundert. Rheinisches Archiv. Böhlau Verlag Köln Weimar Wien 2004

Lechner, Karl: Die Babenberger. Markgrafen und Herzoge von Österreich 976-1246, Böhlau Verlag Wien-Köln-Weimar 1992

Bühler, Heinz: Adel, Klöster und Burgherren im alten Herzogtum Schwaben. Gesammelte Aufsätze. Anton H. Konrad Verlag 1997