Léta krize českého státu 1092-1125(6), 2. díl
Bořivoj II. (syn Vratislava a Svatavy Polské) se ještě o Vánocích 1099 ujal vlády v Praze. Oldřich i Litold se vrátili do svých údělů (Brněnsko a Znojemsko), stejně tak se vrátili z vyhnanství i vyhnaní Vršovci (1096) a kníže jim navrátil jejich úřady. Nejstarší Přemyslovec Oldřich se obrátil na císaře a za značnou sumu od něj vymohl udělení knížectví v léno, nevadilo, že ho Jindřich již udělil nynějšímu knížeti.(1099). Oldřich dokázal přesvědčit příbuzné a spojence v zahraničí k vojenské pomoci, kteří uvěřili historkám, že se v Čechách válejí hromady zlata. V srpnu 1101 Oldřich zaútočil v čele silného vojska na Čechy, bez podpory českých předáků, zůstali věrní Bořivojovi. se Vojska obou Přemyslovců setkala u Malína na Čáslavsku, k moravskému údělníku se čeští velmoži nepřipojili a navíc proti němu táhli vojáci olomouckého Svatopluka. Proto se stáhl, ale úděl si dokázal udržet.
V problémech bylo i Polsko (stále) kdysi jednotné království se začalo drolit na jednotlivá knížectví.O nástupnictví po Vladislavu Heřmanovi (zemřel v roce 1102) bojoval Zbyhněv a Boleslav. Na jaře 1103 Boleslav zaútočil na Moravu, aby oslabil síly Bořivoje a Svatopluka, kteří se chystali útokem na Slezsko pomoci protivníkovi. Útoku se nevyhnul, musel zaplatit Bořivojovi tisíc hřiven stříbra, aby zajistil mír. Ziskem stříbra se kníže dostal do sporu se
Svatoplukem, který žádné stříbro nedostal a přesto se do polských záležitostí angažoval.
Situace nebyla jednoduchá ani v Uhersku, po smrti Ladislava I. se moci ujal Koloman, přestože byl dříve představen Almuš, ten odchází do Polska k Boleslavovi, který se ho neúspěšným tažením pokusil dosadit. Poté se Boleslav s Kolomanem usmířili a uzavřeli spojenectví proti českému Bořivojovi. Hodil se jim v tom nespokojený Svatopluk. Jak je vidět problémy s nástupnictvím se potýkaly všechny tři středoevropské státy.
Sám nespokojenec Svatopluk se pokusil o převzetí vlády. V září 1105 se vydal na pochod do Čech, Bořivoj byl právě mimo knížectví. Slibovaná pomoc z Polska nepřišla a ani předáci nebyly Svatoplukově myšlence nakloněni, s vojskem se údělník zastavil před Prahou. Bořivoj, vracející se z Řezna, získal převahu a Svatopluk musel ustoupit. Ani Svatopluk nepřišel o své panství. Udržel si vliv, měl své lidi u pražského dvora, zaséval zrnko neklidu, podkopával Bořivojovu důvěru. Bořivoj se začal opírat o nové, neurozené rádce, předáci ho opouštěli, stejně jako jeho bratr Vladislav. Svatoplukův plán měl vyjít za dva roky.
Na jaře 1107 byl syn Oty Olomouckého požádán předáky k sesazení knížete, pomocí intrik a lstí se mu splnila jeho několikaleté úsilí. 14.5. 1107 byl Svatopluk nastolen s tím, že po něm nastoupí Vladislav. Oldřich a Bořivoj tak byli vyloučeni z řady knížat.
Svatopluk byl prvním knížetem, který se tak dostal na trůn díky svým schopnostem, aniž byl stařešinou rodu. Nyní bylo na velmožích, koho zvolí svým vládcem, zdůrazňovalo to růst moci a vlivu ustavující se šlechty.
Bořivoj se svých „nároků" nevzdával. Zastal se ho Jindřich V. za slib zlata a stříbra. Povolal k sobě Svatopluka a nechal ho zajmout. Bořivoj se s družinou Wiprechta z Grojče se vydal do Čech. U Donína se ale rozprchla před vojáky Svatopluka pod vedením jeho bratra Oty (II. Černého). Jindřich již více Bořivoje nepodpořil, propustil Svatopluka za vysoké výkupné 10 000 hřiven stříbra a předal mu lenní korouhve za český stát. Byl to už třetí žijící Přemyslovec, jemuž byla jeho zem udělena v léno.
Svatopluk nemohl ihned tak vysokou částku zaplatit, nechal v říši jako rukojmího bratra Otu. Během krátké doby nabraly okolnosti rychlý spád. Jindřich vytáhl do Uher, kam chtěl dosadit Almuše,
Svatoplukovi bylo slíbeno odpuštění zbývajícího dluhu, když se tažení zúčastní.
Svatopluk předal zástupnictví nad knížectvím Vršovci Mutinovi a velmoži Vackovi. Tažení nebylo úspěšné, říšské kontingenty se zastavily u Bratislavy, když přišla zpráva, že se válčí s Poláky, v místech bojů je přítomen vyhnaný Bořivoj a Mutina s plánovaným uchvatitelem stolce Bořivojem již navazuje kontakty.
Svatopluk se rychle vrátil, v říjnu 1108 nechal ve Vraclavi vyvraždit Vršovce, Kosmou nenáviděný rod, původce všeho zla, zbytek Vršovců uprchl do Polska a Uher, kde zemřeli. Po ztroskotání tažení na Bratislavu následoval uherský výpad na Moravu, Svatopluk se postavil do čela vojsk, ale zranění oka mu zabránilo v tažení. V únoru 1109 náhlým přepadem kníže málem obsadil Nitru, vrátil se domů s velkou kořistí. Toho roku německý král konal další tažení, pomoc Zbyhněvovi, válčištěm bylo Slezsko, opět se zůčastnil český kníže, opět neúspěšně. Při návratu z porady byl Svatopluk zavražděn neznámým vrahem. O něm taktéž nejsou fakta. Možná za to mohli Vršovci, možná Bořivoj, možná Wiprecht z Grojče, možná někdo jiný.
Jindřich nechal české vojáky, aby si sami zvolili knížete. Vojsko složené hlavně z Moravanů vybralo bratra zavražděného Otu, kterého Jindřich potvrdil ve funkci. Vydal se na cestu do Prahy, ale biskup Heřman a čeští velmoži nesouhlasili a podle předchozích dohod zvolili
Vladislava, dalšího syna Vratislava. Několikrát zklamaný Oldřich už na svoje právo rezignoval a Ota se s knížetem rychle sblížil. S výsledkem se nesmířil houževnatý, ale neschopný Bořivoj. S pomocí otce a syna z Grojče obsadil Prahu, včetně obou hradů.
Vladislav, který se to dozvěděl, požádal se slibem 500 hřiven stříbra o pomoc krále, z Moravy mu na pomoc spěchal Ota. Jindřich se brzy dostal do Čech a povolal obě strany na dvorec v Rokycanech. Bořivoje a Václava Grojčského zajal a dlouhá léta je věznil v hradu Hammersteinu v Porýní. Bořivojovi věrní byly tělesně zohavováni a zabíjeni, byl jim zabavován majetek.
Vladislav si tak s pomocí německého krále upevnil svoji moc. Nedůvěřoval ale Otovi, v červenci 1110 ho držel jako zajatce na Křivoklátě. Toho chtěl využít polský Boleslav, vpadl v době svatováclavských svátků, kdy velmoži a jejich družiny slavily, přes krkonošský hvozd do Čech. S ním do Čech dorazil i nejmladší bratr Vladislava, Soběslav. Na Cidlině se Poláci zastavili a začali ustupovat. U říčky Trutiny odrazili český útok. Následujícího léta pod tlakem Boleslava a Svatavy se kníže smířil se Soběslavem, povolal ho do země a určil ho vládcem Žatecka. V roce 1112 umírá Litold a rok poté právoplatný následník Oldřich Brněnsský.
Mezitím, v roce 1112, vypukly nepokoje v Německu, Lothar ze Suplinburgu zahájil odboj, provinční česká politika toho nedokázala nijak využít, jak by to jistojistě udělal Vratislav, jen při podrobování Wiprechta z Grojče pomohl český oddíl. V roce 1114 Vladislav měl titul říšského arcičíšníka.
Po vraždě Vacka (1113) byl Soběslav vyhnán do Polska, vrátil se v březnu 1115, získal Hradecko, velmi rychle vyměněné za znojemský a brněnský úděl. Kníže nechtěl soustředit Moravu v rukou Oty Olomouckého, který byl propuštěn z vězení (1113). Srovnat poměry v Čechách se snažil i nový uherský panovník Štěpán II. Setkání na Luckém poli se zvrhlo v bitvu, kterou Češi vyhráli jen díky pomoci Oty a Soběslava. Toho roku byl propuštěn Bořivoj, v roce 1117 se stal na tři roky knížetem, téměř beze zmínek kronik, 1118 společně s Rakušany podnikl vpád do Uher. V polovině roku 1120 se stal knížetem znovu Vladislav, Bořivoj odešel do Uher, aniž by někdy dokázal prosadit knížetem Břetislavova stejnojmenného syna, v únoru 1124 tam zemřel.
Vladislav se začal sbližovat opět s Otou, oba měli manželky z rodu z Bergu, Richezu a Žofii.
Rok před Bořivojovou smrtí vyhnal kníže svého posledního bratra Soběslava. Brněnsko svěřil Otovi (1123), Znojemsko synu Litolda Konrádovi. Soběslav se uchýlil k saskému Lotharovi, který byl jeden z vůdců opozice v Německu, v květnu 1124 se uchýlil k Jindřichovi z Grojče. S vládou Vladislava I. je svázáno dobytí pohraničního hradu Přimdy na německé šlechtě, která si takto chtěla rozšířit svá panství na úkor Čech (1121).
V lednu 1125 těžce onemocněl kníže Vladislav, a i když byl nejstarší Přemyslovec Ota, tak pod tlakem Svatavy a bamberského biskupa Oty se nakonec, těsně před svojí smrtí
Vladislav smířil se Soběslavem. Dlouholetý spojenec Ota Černý vyšel naprázdno, 12. dubna zemřel Vladislav a 16. byl zvolen a nastolen Soběslav, který se vrátil z exilu, nejmladší syn krále Vratislava. Prvním rokem panování Soběslava končí tato krize, období nestability pokračuje celé století vrcholí krizi v letech 1172 – 1197.
Pokud na tomto stavu někdo vydělával, byly to cizí panovníci, zejména římský král nebo císař a domácí šlechta. Udělením knížectví v léno Jindřich V. získal nejenom peníze, ale i vděk dosazeného. Další zmatek, nejlépe při několika obléněných kandidátech, přinášel další vliv a vměšování do české politiky, stejně jako proces připoutávání Čech a Moravy k Svaté římské říši. Zatímco v této krizi se císař pouze pasivně přikláněl k jednomu z knížat (většinou tomu, kdo nabídl nejvíce), zhruba o sto let později Fridrich Barbarossa sám určoval českého knížete, o to byla krize hlubší, nutno poznamenat, že obě krize těžily z nástupnického systému Břetislava I.
Zápas o pražský stolec se stával zápasem o dvorské i státní úřady. Každá změna knížete mohla znamenat nové rozdělení úřadů. Ne všichni družiníci Přemyslovců a velmoži – úředníci byli spokojeni. Během krize hodně velmoži intrikovali, šlo o to, ovlivnit knížete, zabránit převratu, případně o převrat, po němž by si své úřady udrželi. Mnoho schopných předáků zůstávalo u funkcí, zatímco se knížata měnila. Ještě nepatřili natolik k politicky silným, aby rozhodně ovlivňovali zemi, ale již byli sebejistí, jistotou mohli oplývat i jejich synové, kteří dědičně k velmožům patřili. Když po čtyřech knížatech byl stařešinský zákon porušen, začalo shromáždění předáků rozhodovat, kdo bude knížetem, nebo jestli přijme Přemyslovce knížetem. Nedodržování řádu a nevyzpytatelnost předáků ovlivnilo 12. století, kdy nezáleželo na stáří Přemyslovce, ale na jeho schopnostech a přízni císaře a předáků. Vše vyvrcholilo krizí v poslední čtvrtině století, jako vítěz z ní vyšel Přemysl I. Otakar a upevnil pozici už krále, když zavedl primogenituru, po něm nastupovali prvorození synové.
Použitá literatura:
Vratislav Vaníček: Vratislav II.
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Josef Žemlička: Přemyslovci
Petr Kopal: Kosmovi ďáblové, v MHB 8
Kosmova kronika česká